Kavkaz 2004

Účastníci

Otakar Boura,  Jan Hanuš,  Anna Hanušová,  Martin Capoušek,  Martin Vacek, Petr Cyprián,  Michal Hanzl

 Doprava – automobil FORD TRANZIT pro 9 osob

22 položka(ek) « 2 z 3 »

15.7. – Odjezd ze Řetůvky v 21.15 hodin

 

16.7. –  přejezd česko – polské hranice v Českém Těšíně v 0.30  hodin

přejezd polsko – ukrajinské hranice  6.00 – 8.45 hodin

Kyjev v 18 hodin, Charkov v 0.45 hodin

Přejezd ukrajinsko – ruské hranice 7.40 – 10.05 hodin

Poplatky za strachovku ( jakési  pojištění na silnice)  a  za úplatky na hranicích

50 dolarů a 10 euro

Zastávka v Rostovu na Donu, výměna peněz na ruble, první seznámení s vyzásobe-

ním obchodů – hlady rozhodně neumřeme a žízní taky ne.

 

17.7. –  Bivak za Rostovem na Donu  – příjezd 15.45 hodin (v Rusku posun 2 časových

pásem – tedy o 2 hodiny více než u nás – všechny časy jsou uváděny

v čase středoevropském)

 

18.7. – odjezd v 7.30 hodin

ve 12.00 hodin ujeto 2 500 km

návštěva města Pjatigorsk – lázeňské město, památník Lermontova v místě jeho

souboje, při  kterém zemřel

bivak u  města Pjatigorsk 17.45 hodin

 

19.7. – odjezd v 8.00 hodin

Nalčik – vyřizování povolení do pohraničních zón – příjezd 9.30 hodin

Hodný vojáček nám po naší prosbě napsal text povolení s našimi jmény v azbuce.

A předal nám ho s tím, že toto ještě dvakrát. Ota si opakoval azbuku, ne naposled.

Čas čekání jsme trávili před obchůdkem v sousedství kasáren ochutnávkou místních

piv, sýrů, pečiva a jiných dobrot. Absolvovali jsme i malou procházku  v okolních

ulicích.

Odjezd v 15 hodin

Příjezd do Tyrnauz  v 17.30 hodin, cestou na DAI Otu policajti pěkně vytočili.

Vrátil se s tím, že by mohl být hercem, jaký výstup policii předvedl.

Bivak před Tyrnauz nad silnicí u DAI.

 

20.7. – odjezd v 7.15 hodin

registrace na OVIRU – poplatek za osobu 70 rublů (nečekejte nějaké potvrzení)

příjezd do osady Elbrus  v 10 hodin, utáboření kempu Caklija u Osmana

procházka do údolí ADYL – SU

 

21.7. – odjezd do Těrskolu, lanovkou na Čeget (jela jen první), dále po svých, cena za la-

novku je 60 rublů, obousměrná 120 rublů. Výstup z 2 700 m na vrchol do 3 461 m

návrat k autu v 17.15 hodin, krásné výhledy na Elbrus a celé okolí, slunečno a teplo,

překrásná květena, rodedondrony, lilie a mnoho dalších kytiček, na ledovci jsme

si zkusili práci s cepínem při pádu.

 

22.7. – odjezd z kempu v 9.30 hodin, auto jsme nechali v AC Jangutan (Džangutan)

Oxana chtěla 20 USD za vstup do národního parku Prielbrusie, domluvili jsme se

na poloviční taxe až půjdeme z hor dolů. Při zpáteční cestě jsme to skutečně zaplatili.

Je to letošní novinka, jak nás ubezpečili Slováci z cestovky BUBA. Dodatečně jsme

se dozvěděli, že férovost Oxany byla jen dobře hraná a že našich 250 rublů v účtence

její rukou napsané je jen 5 rublů. Vše ostatní jí šlo do kapsy, ale ne dlouho, dva dny

po naší platbě ji vyhodili za machinace s penězi.

S plnou polní jsme vyrazili v 11.30 hodin na Zelenou Gastinici, pozor na cestičku

na konci úbočí, musí se po velkých balvanech přejít potok na pravou stranu, Martin

a Petr to neudělali a měli problém ledovcový prudký potok přejít. Petr se přebrodil,

ale Martina to stálo boty plné vody.

Na Zelené Gastinici jsme postavili stany, udělali večeři, prohlédli si okolí a domlu-

vili program na další den.

 

23.7. – výstup na VIA tau – 3 820 m,

pěkné počasí se během dne zkazilo,  ve vyšších polohách začalo sněžit, na vrchol jsme

nedošli,  první skupina se otočila ve výšce asi 3 750 m, druhá v 3 600m. Dolů jsme

došli zmoklí.

 

24.7. – výstup směr sedlo Gumači jsme pro špatné počasí ukončili velmi záhy (na hranici le-

dovce), ve 14 hodin odchod zpět  dolů do kempu Caklija, zastávka na šašlik na sou-

toku dolin Adyl – su  a Šelda. Počasí tady bylo nádherné a i výhledy byly na fotku.

 

25.7.-  sanitární den, vyprali jsme, prošli se po vesnici Elbrus – stojí to za to. Ještě, že bydlíme

v Čechách, tady bych opravdu bydlet nemohla. Příroda nádherná, ale architektura

a kultura bydlení by mne ubila.

Psychicky se chystáme na ELBRUS!!

 

26.7. – balení věcí potřebných pro bivak a výstup na Elbrus. Odjíždíme ve 12 hodin do Azau,

po zjištění, že první lanovka pro poruchu motoru nepojede, jsme se rozhodli zaplatit si

auto. Ota usmlouval cenu na 1 600 rublů + dvě piva, pán vypil první pivo hned, druhé

krátce po rozjezdu auta , já jsem byla v kabině, kluci na korbě ZILU, celou cestu jsem

musela šlapat na redukci, ještě, že se bylo na co koukat kolem, cestu před autem jsem

se snažila nesledovat, jinak bych asi vystoupila za jízdy. Vyjeli jsme do 2 920m na

Starej Krugozor, odtud jela druhá lanovka na Mir za 60 rublů na osobu do výšky

3 470m, na  Miru chcípnul pes, nebylo koho se na cokoli zeptat a tak jsme se oblékli

do čepic a rukavic a vyrazili na Prijut 11 – 4 200m po svých. Postavili jsme stany a šli

spát.

 

27.7. – budíček v 1:30 hodin, malá snídaně, venku jasno, plno hvězd a mráz asi –8 stupňů C,

ve 2 hodiny vyrážíme, mačky na nohách, čelovky a zařazujeme se za jakousi skupinu,

která právě procházela. Krásný východ slunce při výstupu vnímáme jen omezeně,

hlavně se zaměřujeme na problém největší – dýchání. Ota a Martin Vacek jsou na

vrcholu v 9:30 hodin, Michal a Petr asi v 11 hodin, já a Honza (po hodinovém

odpočinku včetně mého krátkého spánku v sedle) jsme na vrcholu v 11:45 hodin,

nad námi sytě modrá obloha, na kopcích pod námi už místy mraky, pomalé tempo

mělo i své výhody. Na vrcholu jsme byli úplně sami – nádherný pocit – idilka.

5 642 m, tlak vzduchu 510 mb, návrat v 16 hodin. Cestou zpět začala padat mlha.

Potkáváme několik skupinek Čechů a Slováků, kteří se aklimatizují krátkým výstupem

k Pastuchovým skalám, povídáme si s nimi asi hodinu.

Martin Capoušek došel asi do 5 000 m.

Nocleh na Prijutu 11, kde přibylo hodně stanů, nějací Řekové před námi byli dost

hluční. Martin Capoušek a Michal sešli ještě ten den dolů do Azau  k autu. Nechtěli

už spát tak vysoko. Já jsem si vzala Ibalgin, trochu se najedla a spala krásně až

do rána.

 

28.7. – krásné ráno, bez mráčku, díváme se na lidi, kteří se dnes snaží dojít na vrchol Elbrusu,

vypadají jako mravenečci. Odcházíme dolů v 6:45 hodin, Martin Vacek odešel ihned

po rozednění. Na Mir jdeme pěšky, odtud lanovkou.

Stalo se: lanovka stála otevřená ve stanici Mir, turisté byli uvnitř, jeden (asi Němec)

venku na nástupní plošině, bez jakéhokoliv signálu a bez obsluhy se otevřená lanovka

rozjela. Turista duchaplně naskočil do otevřených dveří a tak mu batoh neujel dolů

sám.

Přidali jsme se k německé výpravě a tak jsme jeli zadarmo (Češi).

Po zkulturnění se v kempu Caklia jsme odjeli na šašlik k soutoku dolin Adyl su

a Šchelda.

 

29.7. – vyrážíme na „procházku“ do doliny Irik. Na přechod přes sedla už nemáme chuť ani

motivaci a tak jdeme opravdu nalehko, prohlížíme si zemní pyramidy, krásnou

květenu a před soutokem potoků Irik a Irikčat se vracíme. V Elbrusu navštívíme

magazíny, občerstvíme se a prohlídneme si „náměstí“.

 

30.7. – po ranní poradě se rozhodujeme pro odjezd do Teberdy. Odjíždíme v 8:30 hodin, na

DAI u Tyrnauz chtěli policajti po Michalovi za močení v dohledu kontroly 50 dolarů,

nakonec to spláchla láhev vodky, kterou dostal Ota od hospodské v šašlikárně.

Míjíme Pjatigorsk – ten už známe, a tak se chceme zastavit vyměnit peníze v bance

v Kislovodsku . Zastavila nás policejní kontrola pro údajné přejetí plné čáry z pruhu

do pruhu před křižovatkou. To byl počátek anabáze, pokračováním bylo prověřování

dokladů na prokuratuře a dalším úřadě (něco jako cizinecká policie). Po třech hodi-

nách nezjistili žádný přestupek a bez omluvy nás pustili. Jsme tam zapsáni v různých

knihách asi čtyřikrát. Výměnu peněz jsme stihli v 17:45 hodin, tedy 15 minut před

zavírací dobou a to jsme do města vjeli asi ve 13 hodin.

Nocujeme ve Stolových horách asi ve výšce 1 900m. Nádherná krajina, možná tudy

české auto ještě nejelo.

 

31.7. – odjezd asi v 9 hodin směr Teberda, Dombaj – Západní Kavkaz. V Karačaevsku

si kupujeme svačinu a pokračujeme okolo krásné řeky Teberdy do hor.

Zastávka u řeky, koupání v ledové vodě a topinky k obědu  – pohoda.

Z Teberdy, po zaplacení poplatku, pokračujeme autem do Dombaje. Vyjeli jsme

lanovkou do výšky 3 012 m na kopec, o kterém mi místní policista nedokázal

říct, jak se jmenuje. Jeli jsme na Musat  – Čeri.

Přespali jsme na úpatí Stolových hor.

 

1.8. –  přejezd do Tuapse, na černomořské pobřeží, všichni se těšíme na koupel a na teplo.

A tak si ho užíváme, je vedro, navíc dobrá vložka byla několik km prašná silnice,

Okno se nedalo otevřít a my se koupali ve vlastním potu.

První koupání v moři, přespali jsme v Tuapse v chatové osadě.

 

2.8. –    přejezd do Soči – koupání, u silnice bylo občerstvení s „českým točeným pivem“.

S odpadky se omylem vyhodilo také koření. Silnice na pobřeží jsou úzké a hodně

klikaté. Viděli jsme první havárku. V Adleru je skvělá tržnice, mě uchvátilo koření

a čaje, také sýry jsou zde dobré. Přespání na pláži asi 1,5 km od hranic s Gruzií.

Nejsme družní, nepřijali jsme pozvání od Rusů z Uralu na posezení u ohně. Jeli

sem 3 000 km.

 

3.8. –  při snídani se zdvihl vítr a vzápětí se přihnala bouře a déšť. Z auta jsme na moři

pozorovali hejno delfínů. Ještě jednou jsme se zastavili na tržnici – pršelo.

Po pobřeží jsme se vraceli zpět přes Soči, Dagomys, Tuapse.

Přespali jsme u řeky na kamenech.

 

4.8.  –  pokračujeme v přejezdu pobřeží. Zastavili jsme se u památníku válečných námoř-

níků u Novorossijska. V Novorosijsku jsme bláhově zkoušeli najít trajekt do Jalty.

Nějak nechápali, co chceme vědět, tak jsme si koupili dary moře k večeři a jeli

dál. Hezké koupání bylo u Anapy na písečné pláži.

Na DAI před Portem Kavkazu Otovi vyhrožoval policajt pokutou 2 000 rublů,

pak ho pustil se slovy „ Já těbja něviděl, ty meňja něviděl.“ Přespali jsme

ka kose mezi Černým a Azovským mořem – pokoušeli se nás tam sežrat

komáři. Večer jsme si koupili lístky na trajekt za 2 023 rublů. Paní neuměla

moc počítat, chtěla nás natáhnout o 100 rublů. Měli jsme už málo rublů a tak nám

ona paní velmi ochotě sehnala veksláka na výměnu za eura (samozřejmě v méně vý-

hodném kurzu než v bankách, ale co jsme mohli dělat?).

 

5.8. –  na odbavení k trajektu jsme se dostavili téměř 2 hodiny předem, přesto jsme ho nesti-

hli. Jeli jsme až za 4 hodiny. Byrokracie  je tu bezmezná, a to na ruské i ukrajinské

straně. Pomůže jen se hodně obrnit. Trajekt jede asi 20 minut, tam už se fotit může,

ale v přístavu na jedné i druhé straně ne. Stálo nás to otevření foťáku.

Na ukrajinské straně hranice nás nechali čekat v mrtvém pruhu na prudkém slunci

a až po hlasitém nadávání si nás někdo začal všímat. Asi čekali na úplatek.

Po 6 hodinách jsme se od rána konečně rozjeli.  V Kerči jsme si vyměnili peníze,

vykoupali se v moři, potkali domorodce, který byl v šoku z toho, že vidí Čechy,

pracoval dříve v Čechách a tak byl moc rád, že slyší češtinu a vidí Čechy.

Popřál nám hezký pobyt na Ukrajině. Maličko jsme při výjezdu z Kerče zakufro-

vali a najednou jsme měli moře zprava a ne zleva. Zjistili jsme tak, že Azovské moře

by taky stálo za návštěvu. Přespali jsme v Krimských horách, při vaření večeře začalo

pršet a tak kluci nalezli do auta a konkurovali zpěvem Nohavicovi.

 

6.8. –   po ránu jsme jeli po pobřeží do Jalty. Prošli jsme si tržnici, něco nakoupili, poseděli

v hospůdce, vykoupali se v moři, zjistili, že i tady už je McDonald a v jeho blízkosti

stále stojí veliký Lenin. Podařilo se nám najít na asi třetí pokus palác Livadia –

místo Jaltské konference. V paláci byla výstava voskových figurín carské rodiny

Romanovců a aktérů Jaltské konference – Stalina, Roosevelta a Churchilla.

Okolo je hezký park, výhled na moře, plno obchůdků se suvenýry.

Večer jsme vyjeli nad Jaltu asi 1 100 m vysoko na tržnici krimských Tatarů.

Zastavil nás velmi tržně se chovající asi dvanáctiletý hoch, nabízel nám šašlik

a další občerstvení. Protože jsme večeřet chtěli, přijali jsme pozvání a pochutnali

jsme si asi na nejlepším šašliku za celé naše putování.

Téměř o půlnoci jsme se šli podívat na zářící Jaltu pod námi, pohled jak z letadla.

Při cestě Martinové vyrušili místní psy a vypadalo to, že psi zboří chalupy.

Přespali jsme na terase restaurace.

 

7.8. –    ráno nám majitel restaurace za velmi solidní cenu nabídnul čaj a sýr, posnídali

jsme, pokoukali znovu na Jaltu a pak projížděli krásné Krimské hory. Mají ráz

stolových hor, projeli jsme Balšoj kaňon, zastavili se v Bachčisaraji – turecko –

tatarské sídlo – krásný historický chánův palác. Tak už víme, jak vypadá

Puškinova Bachčisarajská fontána.

Ukrajinský policista nám dělal kontrolu emisí, měli jsme vyšší hodnoty a tak

chtěl pokutu, nedostal nic, vrátil nám doklady a my jeli dál.

Nocleh u města Južnyj na písečné špinavé pláži.

 

8.8. –    po snídani jsme sledovali místní jak loví slávky na prodej, menší nám nabízeli

na vaření. Ota je uvařil a my vyzkoušeli jak chutnají. Martin Vacek ochutnávku

psychicky neunesl a byl i bez snídaně.

Poslední koupání v moři  kousek před Oděsou, uvolněná zahrádka na autě.

Od Oděsy míříme do vnitrozemí, nedaleko hranice s Moldávií.

Přenocování asi 400 km od Goverly. Od pasačky krav jsem dostala krásné žampiony

ovčí a tak vaříme houbové rizoto.

 

9.8.  –   přejezd pod Goverlu (nejvyšší horu Ukrajiny,na kterou chceme jít), přejíždíme řeku

Dněstr, jedeme nedaleko hranic s Rumunskem, krajina je podobná naší, i domky už

jsou úplně jiné než ty v Rusku, blížíme se víc k domovu.

Odpoledne přijíždíme pod Goverlu, výstup bude možný druhý den ráno.

Přespíme na kraji lesa, kam nás odkázali ochránci parku. Spaní ve stanech tu je úplně

volné.

 

10.8. –  ráno prší, čekáme a když se počasí nemění k lepšímu, spíš k horšímu, odjíždíme

domů. Přejíždíme Jablunickij průsmyk – na Zakarpatskou Ukrajinu, na sedle je velká

tržnice, dokupujeme dárky domů, ceny jsou vyšší něž v Rusku.

Víme už , že existuje geografický střed Evropy, jeli jsme po hranici   s Rumunskem.

V Mukačevu zjišťujeme, že Koločavu, kterou jsme chtěli navštívit místo

Goverli, máme dost kilometrů zpět, tak to vzdáváme a jedeme na hranice v Užhorodě.

Už i tak máme o jeden den překročený limit pro přejezd Ukrajinou.

Docela náhodou jsme při hledání cesty do Koločavy narazili na člověka, který

psal o Olbrachtovi diplomovou práci a má od něho dva dopisy, které jsou v muzeu

v Koločavě. Byl neskutečně dojat, že vidí Čechy, česky mluvil velmi dobře,

Jeho bratr žije v Brně, on skončil 2.sv. válku u Pardubic a na Československo

vzpomíná v dobrém. Současný stav na Ukrajině nevidí dobře.

První šok z hranic nám dávají Slováci u pumpy v Užhorodě, když nám barvitě líčí,

jak to bude na hranicích vypadat při odbavování. Realita byla nakonec ještě horší.

Další bylo auto před námi na pumpě bylo snad bezedné, vešlo se do něho

asi 300 l nafty. Teprve později jsme pochopili proč. Přejezd hranic nás stál  7 hodin

času. S vědomím všech na této hranici pracujících se zde vesele a ve velkém pašují

cigarety a pohonné hmoty. Benzín a nafta v mírném kopečku vesele přetékají z nádrží

na silnici, nikomu to nevadí, na hranicí jsou dvě trasy, pro turisty (pro hloupé) a pro

prominenty (jak nám bylo řečeno od aktérů, pro diplomaty). Ti mají podplacené celní-

ky a mohou jezdit přednostně bez čekání s auty za několik milionu a plnými nádržemi

několikrát denně. Rozdíl v ceně na Ukrajině a na Slovensku jim pak velmi dobře

vynáší. Humorní jsou také roboti alias pašeráci cigaret. Na hranici dělají nepořádek

z obalů, které odhodí a pak se všemožně vycpou pod oblečením krabičkami cigaret,

že nemohou ani kloudně jít. A jaká proměna se s nimi stane za nějaký čas, když se

pohublí vracejí zpět ze Slovenska na Ukrajinu. Pak kontrola celní stráže asi jeden km

za hranicemi působí jako černý humor.

Asi proto, že jsme se nezakrytě těmito nešvary bavili, tak nám to celníci osladili.

Udělali nám sborku a rozborku auta i osobních věcí. Já při své naivitě jsem na to

doplatila dost tvrdě. Tři celníci nám prohlíželi auto a jeden řidič nemohl být u všeho.

Tudíž z peněženky, kterou jsem nedopatřením nechala  v autě u foťáku a pro kterou

po chvilce, kdy jsem to zjistila už nešlo se vrátit, mi celník ukradl 150 euro a ještě

na mě řval jako na malou holku, že on je čestný ke mně a já k němu ne a že mě

může na tři dny zavřít. Slušné slovo pro ukrajinské celníky bohužel nemám.

 

11.8. – nocujeme na Zemplínské Šíravě. Ráno pokračujeme směrem na Domašu a na Duklu.

Prohlídli jsme si památník na Dukle, ve Svidníku a Údolí smrti .

Dobře jsme pojedli na kolibě u Staré Lubovně. Po malé zastávce v Hranicích na Mo-

ravě a na motorestu u Moravské Třebové dojíždíme asi v jednu hodinu v noci

do Řetůvky a pak končíme v Cakli v Ústí nad Orlicí – je 12.8.2004.

Na cestě jsme byli bez pár hodin 4 týdny.

 

Náklady za dopravu a většinu jídla na osobu    6 000,-Kč

Náklady za víza                                             4 600,-Kč

Pojištění                                                          600,-Kč

Celkem bez výměny na vlastní útratu            11 200,-Kč

 

Náklady celkem pro mě představovali částku do 15 tisíc korun.

 

  • KLUB ČESKÝCH TURISTŮ
  • BO CO spol. s.r.o.
  • Dokempu
  • Cyklisté vítáni
  • Kudy z nudy
  • Turistický portál České republiky
  • BOOKING.COM
  • VODÁCKÉ PŮJČOVNY
  • LE DESIGN STUDIO - TVORBA LOGA A GRAFICKÉHO DESIGNU
  • top50
  • top pce
  • top
  • top 50
  • top
  • camp roku 2016