Mexiko 2014

Úterý 11. 11.

Tentokrát pouze ve dvojčlenné sestavě Ota a Luboš vyrážíme na daleký výlet do Mexika. Scházíme se v Praze na hlavním nádraží v 7,30 a metrem a autobusem č. 119 odjíždíme na letiště. Poslední české pivko, příprava baťohů, odbavení a v 11 hodin odlétáme do Londýna. Po 2 hodinách přistáváme na letišti Heathrow. Hledáme stanici metra, v automatu si kupujme na kartu dost drahou jízdenku (5,5 libry) a linkou Picadelly jedeme stylově na stanici Picadelly street. Dál jdeme pěšky na Trafalgar Square – Horse Parade – Downing street – Westminster Abbey – Big Ben – nádraží Waterlloo. Hledáme zastávku autobusu, odkud pojedeme na letiště Gatwick, prohlížíme se obrovskou nádražní halu a zjišťujeme cenu za úschovu zavazadel. Protože se nám zdá vysoká, pokračujeme s batohama na vycházku po Londýně. Jdeme už za tmy po břehu Temže směr Tower bridge. S malými přestávkami dojdeme až k osvětlenému mostu, vidíme a fotíme noční „City“ na druhém břehu Temže a jinou cestou přes tržiště se vracíme. Zblízka si prohlížíme „London Eye“ (obří „ruské kolo“) a dojdeme na nádraží Waterloo. Odpočíváme na lavičce a pozorujeme velký ruch v podvečerní špičce na nádraží. Ve 21,30 čekáme na zastávce autobusu, ještě s náskokem přijíždí malý mikrobus společnosti Easy bus a jako jediní cestující jedeme za neuvěřitelně nízkou cenu 2 libry (jízdenky jsem koupil přes internet ještě doma) více jak 40 km na letiště London Gatwick. Jízdenka vlakem Gatwick expres stojí mimochodcem 18-20 liber, podle toho, zda si ji koupíte předem online nebo na místě. Na letišti nacházíme koženkové lavice bez opěradel, vyndáváme spacáky a docela dobře se vyspíme.

Středa 12. 11.

Ráno se sbalíme, uděláme malou hygienu, posnídáme zbytky z domova a hledáme terminál našeho odletu. Pěšky a místní rychlodráhou se přemisťujeme na terminál North. S pomocí elektronického automatu se odbavujeme a procházíme kontrolou. Mám menší komplikace, v rámu „zapískám“, musím zout pohorky, jsem prošacován a na konci pásu si zapomenu vzít z krabice bundu. To zjistím až po odchodu z kontroly, naštěstí bundu nacházím (je nově zakoupená!). Ve stanoveném čase nastupujeme do letadla a v 10,50 londýnského času odlétáme Boeingem 777 do Cancúnu. Cesta trvá 10 hodin a 40 minut, což není nic moc příjemného, ale se slušným občerstvením se to dá přežít a v 15,30 místního mexického času přistáváme v Cancúnu.

V letadle dostaneme i deku, polštářek, sluchátka a každý cestující má svůj monitor. Vyplníme přihlašovací kartu a procházíme letištními kontrolami. Před letištní halou hledáme půjčovnu aut Eurocar a Ota vyřizuje vše k zapůjčení auta (bylo předem objednáno prostřednictvím společnosti, která zajišťovala letenky). Přebíráme bílý Chevrolet Aveo s automatickou převodovkou a asi v 17,30 odjíždíme. Projedeme hotelovou zónu až do Cancúnu, kde si dáme první mexickou tradiční večeři (tortilové placky plněné něčím). Odjíždíme za město, kde zaparkujeme s úmyslem přespat v autě. Sedadla se bohužel nedají úplně rozložit, takže to není moc velký komfort a navíc nás v noci 2x budí policisté. Musíme nakonec přejet asi 2 km na vhodnější místo na parkovišti, kde už nás nikdo neruší.

Čtvrtek 13. 11.

Ne moc dobře vyspalí se probudíme do krásného dne, dáme si snídani na parkovišti a vyrážíme za krásami Mexika. Máme automapu v měřítku 1:2000000, takže málo podrobnou a hned první den se nám přihodí, že omylem vjedeme na placenou silnici z Cancúnu do Valladolidu. Poplatek je dost mastný a tak si nadále dáváme pozor, abychom zbytečně zase neplatili. Na okraji Valladolidu odbočíme na silnici směr Tizimín a jedeme na první mayské pyramidy – Ek Balam. Prohlížíme si ruiny i pyramidu, na kterou vystupujeme (krásné výhledy na yucatánský poloostrov), podnikáme i krátkou vycházku po okolí, kde narazíme na zajímavý komplex chatek pro ubytování turistů a nepřístupnou dřevěnou rozhlednu. Dále jedeme po místní silnici směr Hunuku, kde se nás ujímá průvodce a s ním v autě jedeme na cenote Zac Aua. Je to krásné jezírko s krápníkovou výzdobou. Vstup je po zajímavé dřevěné konstrukci, fotíme a koupeme se v cenotě. Vracíme se stejnou cestou k Ek Balam a dále směr Valladolid. Zastavíme se v Temozónu, kde si fotíme typický yucatánský kostel a dáme si k obědu tradiční tacosy. Dojedeme do Valladolidu, kde podle průvodce hledáme levné hotely a ubytujeme se v hotýlku Lily. Relaxujeme a pak se vydáme na večerní procházku po městě (zajímavé náměstí s kostelem a radnicí a ulice okolo), kterou zakončujeme dobrou a vydatnou večeří v čínské restauraci.

Pátek 14. 11.

K snídani Ota připraví dobrou bagetu a už po půl sedmé odjíždíme. Před osmou hodinou jako úplně první návštěvníci stojíme u pokladny v areálu nejslavnějšího mayského naleziště na Yucatánu – Cichén Itzá. Bez tradičního mumraje turistů si v pohodě prohlížíme celý areál, sledujeme, jak kolony prodejců všeho možného najíždějí do areálu a posléze také nakupujeme první suvenýry (mayský kalendář, maska, tašky, trička). Počasí je nádherné, hodně fotíme a užíváme si. Po 11. hodině odjíždíme, rozhodujeme se, že vynecháme hlavní město Yucatánu Meridu a abychom se vyhnuli placeni za silnici, jedeme po místních komunikacích přes Chankom, Chikindzomot, Peto, Ticul až do Santa Eleny. Projíždíme spoustu zajímavých vesniček a malých měst mimo hlavní turistické trasy a můžeme tak poznávat, jak žijí místní obyvatelé. Dáme si taky oběd v malé občerstvovně u silnice. Santa Elena je větší vesnice, zkoušíme zjistit ceny v hotelech, a protože se nám zdají vysoké, přespíme nakonec v autě.

Sobota 15. 11.

Ráno brzy odjíždíme ze Santa Eleny a na lesní cestě si dáme snídani z vlastních zdrojů. V autě si vaříme tradiční kafíčko a jedeme do Uxmalu. Jsme zde opět po osmé hodině jako první návštěvníci a prohlížíme si jeden z nejhezčích mayských areálů, který je umístěn pro Yucatán netypicky v kopcovitém terénu. Počasí je po ránu mlhavé, pak se ale vyčasí a je opět slunečno. Na rozdíl od Cichén Itzá tady nejsou skoro žádní prodejci suvenýrů. Pokračujeme dále a krátce se jen zastavujeme u dalšího naleziště – Kabah, které si jen fotíme od vchodu a jedeme dále až do největšího přístavu Yucatánu – Campeche. Na silnicích mimo města je poměrně malý provoz, zato ve městě je pořádný mumraj. Prodíráme se dopravní špičkou, vidíme i nehodu dvou motorkářů a zaparkujeme poblíž městských hradeb. Prohlížíme si krásné zachovalé městské hradby s baštami, muzeum u hradeb, několik zajímavých kostelů, radniční náměstí, mořskou bránu a uličky s barevnými fasádami domků. Město je na seznamu Unesco a je vidět, že do obnovy města bylo investováno dost prostředků. Přesyceni památkami jedeme dále po silnici podél moře a odbočujeme k moři v městečku Seybaplaya. Jsou zde opuštěné altánky se střechami z palmových listů, pláž a vcelku ideální místo pro přespání. Neodolám a jdu se vykoupat do vod Mexického zálivu, jen vylezu z vody, objeví se postupně několik aut a místní asi přijíždějí na sobotní párty. Rozloučíme se proto s myšlenku přespání u moře a pokračujeme dál. Dáme si v městečku večeři a jedeme už potmě směr Escárcega. Vidíme moc ošklivou nehodu, kdy zřejmě kamión zachytil neosvětleného cyklistu nebo chodce (kterých jezdí v noci po silnicích opravdu dost), pro kterého to byla cesta poslední. Po silnici jezdí spousta kamionů se dvěma dlouhými návěsy s devíti nápravami, což v Evropě nikde neznáme. V Escárceze zaparkujeme a přespíme v autě.

Neděle 16. 11.

Ráno odjíždíme už po šesté hodině, uvaříme tradiční kávičku a posnídáme tortilly. Jedeme dlouhou štreku po dobré silnici bez převýšení až do Palenque. Po cestě ještě posvačíme tradiční tacosy s masovou náplní. Dávné mayské město Palenque leží v džungli a patří k nejkrásnějším mexickým památkám. Je neděle, takže neplatíme vstupné (pouze z nás vyrazí jakýsi poplatek). Areál památek je rozlehlý a členitý, obcházíme jej celý, vystupujeme na všechny stavby a pyramidy, projdeme i stezku kolem potoka a kaskád dolů a nahoru a plni dojmů odjíždíme po třinácté hodině. Pokračujeme na jih do hor a zastavujeme se u vodopádu Misol Ha. Je přes 40 m vysoký, celkem mohutný a v jezírku pod vodopádem se také vykoupeme a sušíme se na sluníčku. Projdeme se ještě po stezce za vodopádem k malé jeskyni a zpátky. Silnice přes hory je samá zatáčka a Ota má strach, aby nedošel benzin v nádrži, tak se rozhodne nějaký dokoupit ve vesničkách po cestě, protože čerpadla zde žádná nejsou. Za poslední drobná peseta kupujeme asi 4 litry a pak ještě za 5 dolarů další (domlouvání je dost složité ale nakonec to dopadne). Šťastně dojedeme do města Ocosingo ve státě Chiapas. Město bylo jedním z center zapatistického povstání v roce 1994 a byly zde největší ztráty na životech. Ubytujeme se v hotelu Imperial a jdeme na večerní procházku po městě. Hledáme internet a posíláme zprávy do Čech. Dáme si tradiční večeři na tržišti a hledáme ještě obchod pro nákup potřebných potravin. Příjemná noc ve slušném hotelu.

Pondělí 17. 11.

Ráno se ještě vracíme do minihospůdky na tržišti, kde jsme si večer objednali snídani s vajíčky.

Dobře posnídáme, nakoupíme nějaké ovoce a projdeme se ještě po tržišti a rušném ranním městečku. Nasedneme do našeho auta, které jsme parkovali výjimečně na uzavřeném parkovišti v hotelu, vracíme se na hlavní silnici a po ní jedeme do hor. Projíždíme zajímavými vesnicemi, kde vidíme místní indiánky v originálním barevném oblečení a také výhledy na okolní hory jsou nádherné. Zastavujeme se u vesnického kostelíku s podlahou posypanou jehličím. Na vrcholu stoupání nás v sedle zaujme krásné místo na „piknik“. Ota vyrobí výborný salát z nakoupené zeleniny vylepšený tuňákem z konzervy a pustíme se do jídla. Za chvíli se objeví nejdříve dva psi a za nimi tři mladí domorodci. Spustí na nás cosi španělsky, odpovíme, že španělsky nemluvíme, s čímž se ale nespokojí, až nakonec se vrhnou k našemu autu, vytáhnou pistole a začnou se v něm prohrabovat. V šoku vyskočíme, zavíráme kufr a dveře, naházíme vše do auta a rychle odjíždíme. Po několika stech metrech ještě zastavíme u silnice s úmyslem dojíst svačinku, vidíme však, že hoši běží za námi, takže opět do auta a rychle pryč. To byl tedy nehorší zážitek naši cesty po Mexiku. Sjíždíme do krásného horského města (2100 m) San Cristobal de las Casas.

Zaparkujeme v centru a jdeme na prohlídku města – náměstí, katedrála, výstup na kopec Cerro de San Cristobal, chrám Santo Domingo, trh. Po předchozím incidentu nemáme chuť se v tomto kraji moc zdržovat a jedeme dál přes další horské sedlo do městečka Chiapa de Corso. Zkoušíme opět místní hotýlky, ale nakonec opět přespíme v autě. Předtím si prohlédneme večerní město (náměstí, kostel) a povečeříme klasicky tacosy v hospůdce na náměstí.

Úterý 18. 11.

Odjíždíme v 6,30 směr Tuxtla Gutirerez, kde hledáme silničku k výhledům na kaňon Sumidero.

Cesta nás však dovede k závoře, kterou hlídá voják se samopalem, který nám vysvětluje, že cesta dál je uzavřená. Dáme si tedy snídani a pak se vracíme směrem k Chiapa de Corso a sjíždíme k malému přístavu u kaňonu – Embarcadero Cahuaré. Tady se nás ochotně ujmou místní lodníci a slibují, že loď do kaňonu pojede za půl hodiny. Čekáme však nakonec hodiny dvě, než nás a další dva zákazníky naloží loď, která nás veze do kaňonu Sumidero. Lodě jsou to poměrně malé (10-12 lidí), ale rychlé a plavba trvá asi 1 hod. 45 minut. Kaňon je zajímavý, stěny jsou vysoké až 800 m, několikrát zastavujeme na zajímavých místech, hodně fotíme. Ve vodě je dost dřeva, které několik lodí stále sbírá, je dost zima od vody a ani počasí není ideální (vršky kaňonu jsou v mracích, takže z vyhlídek ze silnice bychom stejně nic neviděli). Po poledni odjíždíme přes hlavní město Chiapasu Tuxtla Gutirerez. Trochu bloudíme po městě a také na jedné z dalších křižovatek odbočíme nechtěně na placenou silnici, i když mapa nic takového neudávala. Opět přes pěkné hory dojedeme do města Ariaga a dále do Tapanatepecu. V těchto úsecích i dál nás provází velice silný vítr vanoucí od severu z hor. Dle průvodce je to zde jev trvalý, Ota má trochu problém udržet někdy auto na silnici. Za Tapanatepecem nás čeká nemilé překvapení, zastavujeme na konci dlouhé kolony na široko daleko jediné průjezdní silnicí na západ. Čekáme až skoro do tmy, bavíme se s místními „tiráky“, zkoušíme koupit podrobnou automapu (získáme alespoň tip, kde ji koupit a některé úseky si ofotíme), řidiči straší, že zde můžeme stát až do druhého dne pro neprůjezdnost silnice. Kolona se po setmění náhle rozjede a kupodivu stále jedeme a to až do města Ixtepec. Stále nás provází velmi silný vichr. Až kolem 22. hodiny si dáváme večeři a pivko a spíme v autě.

Středa 19. 11.

Ráno opět brzy po 6. hodině odjíždíme. Nakupujeme k snídani tortilly a jedeme směr Juchitan de Zaragoza – Santo Domingo Tehuantepec – Salina Cruz a pěknou krajinou blízko oceánu a pod horami až do Santa Cruz. V tomto přímořském letovisku hledáme pláž, což se po malém hledání podaří. Na malé pláži skoro nikdo není, tak hned vyzkoušíme koupání ve vodách Pacifiku. Koupání je to nádherné, pěkná pláž, čistá teplá voda, málo lidí – ze všech koupaček na tomto výletu nejlepší. Strávíme zde více jako 3 hodiny a pak jedeme dál do městečka San Pedro Pochutla. Zde odbočíme na sever do hor směr Oaxaca. Podle mapy to vypadá, že do nejbližšího většího sídla Miahuatlánu to může být maximáně 100 km. Co se týče jízdy autem, čeká nás ale největší zážitek naší mexické cesty. Vyrážíme ještě za světla, brzy se však začne stmívat, silnice začne stoupat a hlavně zatáčet. Není tady snad ani 50 m rovný úsek, zkoušíme spočítat zatáčky a vychází nám minimálně 15 zatáček na 1 kilometr. Výsledkem je, že 137 km úsek do Miahuatlanu jedeme více jak 5 hodin, přičemž několikrát vystoupáme do výšek 2500-2800 m.n.m. Ota si tedy užije, protože musí dávat pozor nejen na silnici, ale i na neosvětlené chodce, cyklisty a motorkáře. Opravdu si oddychneme, když pod sebou uvidíme světla Miahuatlánu. V bufetu u silnice si dáme po 21. hodině večeři, trochu konverzujeme s mladým prodavačem, který mluví trochu anglicky, dáme si pivko a přespíme opět v autě.

Čtvrtek 20. 11.

Jako vždy po noclehu v autě brzy vyrážíme a za městem si dáváme snídani z vlastních zdrojů a fotíme se u mexických kaktusů. Cesta do Oaxacy – hlavního města stejnojmenného státu uběhne poměrně rychle. Provoz ve městě je hustý a nebezpečný, tak hledáme cestu na Monte Albán, což se nám poměrně rychle podaří. Je to bývalé hlavní zapotécké hlavní město na kopci 400 m nad dnem údolí. Je to nádherné místo, vrchol kopce je jakoby seříznut – zarovnán a vznikla tak obrovská rovná plocha, kde je nyní spousta památek z období, kdy zde žilo až 25000 obyvatel. Na všechny světové strany je krásný výhled na hory, které tato údolí obklopují. Na mně osobně z mexických památek Monte Albán udělal největší dojem. Procházíme pomalu celý areál, hodně fotíme a užíváme si výhledů na hory i město Oaxacu. Vracíme se do města, zaparkujeme blízko centra a vyrážíme na prohlídku města (náměstí, katedrály, tržnice). Ochutnáváme místní speciality – zvláštní plněné placky, sladké věnečky a taky smažené brouky. Hledáme, kde koupit mapy do hor a taky podrobnou automapu. Mapu do Sierra Norte kupujeme, ale automapu neseženeme. Využíváme opět internet na poslání zpráv domů a na internetu taky hledáme hotel v místě. Ubytujeme se blízko centra v hotelu Esperanza.

Pátek 21. 11.

Opouštíme Oaxacu a jedeme do vesničky El Tule. Je tady k vidění rarita, která stojí za to. Roste zde strom (druh cypřiše), který je údajně největším živým organizmem naší planety. Je vysoký 42 m, obvod kmene je 58 m! a stáří stromu je odhadnuto na 2000 až 3000 let. Obdivujeme a fotíme obrovský strom ze všech stran. V přilehlé hospůdce si dáme dobrou snídani s kafíčkem a pak už vyrážíme do hor. Odbočíme do Teotitlánu del Valle a odtud už po prašné silnici stále stoupáme až do vesnice Benito Juarez ve výšce 2850 m.n.m. Jsme v pohoří Sierra Norte ve společenství vesnic Pueblos Mancomunados. Je to 8 zapoteckých horských vesnic, které zde už po staletí společně hospodaří a v současné době rozjely projekt Expediciones Sierra Norte, kdy se snaží přilákat do hor turisty vybudováním informačních center, tábořišť, značených pěších i cyklocest. Zaparkujeme auto na okraji vesnice, přestrojíme se a vyrážíme na první horskou túru. Po trase č. 1 jdeme přes vesnici, pak úzkou stezkou do údolí a zase nahoru až do vesnice La Neveria. Odtud po prašné silnici a zároveň cyklotrase zpět do Benito Juarez. Po cestě pěkné výhledy, kvetoucí agáve a další květiny, různě roztroušená políčka místních zemědělců. Cesta není technicky náročná, ale na převýšení to dá 1000 m. Značena je plechovými tabulkami, ale velmi nepravidelně, takže kde značku potřebujete, žádná není a jinde jich je zase zbytečně moc. Umyjeme si zaprášené nohy, sbalíme se, navštívíme zdejší informační středisko a pokračujeme autem do další vesnice Cuajimoloyas. Posedíme ve zdejší hospůdce, dáme si večeři a pivko a přespíme opět v autě.

Sobota 22. 11.

Ráno posnídáme opět v naší hospůdce a pak vyrážíme na trasu č. 5. Chceme se vyhnout místnímu infocentru a případnému poplatku, který se od turistů za každý den vybírá a tak jdeme zpočátku po silnici a pak „azimutem“ hledáme trasu. Překonáváme několikrát oplocení místních rolníků a cestu nacházíme. Vede lesem a dovede nás 2x k silnici. Pozorujeme závodníky na horských kolech, kteří tudy právě projíždějí a protože cesta vede dál po silničce, rozhodujeme se vrátit. Stopujeme a na korbě malého náklaďáčku se vracíme do Cuajimoloyas. Odtud jdeme zase na opačnou stranu po trase č. 4. Procházíme místní hřbitůvek a dál po hřebínku s výhledy a do údolí. Stoupáme do kopce, ztrácíme značky naší trasy a pak odbočíme z široké cesty a po úzké stezce stále stoupáme. Máme velkou kliku, trefíme se přesně na vrchol kopce nad vesnicí Benito Juarez, kde je několik atrakcí. Je to nejméně stometrová vysoká zavěšená lávka přes údolí, chatka, lanovky, po kterých zavěšení na karabinách jezdí odvážní turisté a také kovová rozhledna, na kterou se leze jako na komín po svislém žebříku. Všechno si prohlížíme a fotíme, výhledy z rozhledny jsou v podvečerním sluníčku nádherné. Scházíme do vesnice a marně se snažíme stopovat, protože cesta zátky vede opět po prašné silnici. Nejede však ani kolo a tak dojdeme asi 5 km až na asfaltovou silnici z údolí do Cuajimoloyas. Tady nás nabere jediné auto a to je místní sběrný vůz na staré železo a na jeho korbě dojedeme poslední 2 km do cíle. Nevěříme svým očím, když nad sebou vidíme, jak na ocelovém laně vedle elektrického vedení vysoko nad údolím po trase odhadem skoro 1 km dlouhé jezdí odvážlivci zavěšení na karabinách. Opět večeříme ve známé hospůdce a nocleh v autě.

Neděle 23. 11.

Dnes nás čeká dlouhý přesun autem. Odjíždíme v 6,30, fotíme krásný východ slunce nad horami přes údolí. Ve známé vesničce El Tule u „stromu“ si dáváme snídani. Jedeme zpátky přes město Óaxaca pak přes Huajapan de Leon, Izucar a Atlixco až do Puebly. Je to asi 400 km, cesta je to příjemná a po celý den nás provázejí krásné výhledy na okolní hory. Odpoledne vidíme a fotíme i nejznámější mexickou horu Popocatepetl a sousední Iztaccíhuatl (2. a 3. nejvyšší mexická hora s výškami přes 5000 m). Puebla patří mezi největší mexická města, má hodně přes 1 milion obyvatel. Dle průvodce hledáme a nacházíme levný hotel Victoria blízko centra. Večer opět mailujeme přes internet a pak vyrážíme na krátkou procházku po městě. Všude už je světelná vánoční výzdoba, na náměstí osvětlené stromky a různé atrakce, obdivujeme osvětlenou velkou katedrálu. Povečeříme v hospůdce tradiční tacosy a na zpáteční cestě nakupujeme v 7eleven pivo a vracíme se do hotelu.

Pondělí 24. 11.

Protože máme časový náskok proti našemu cestovnímu plánu, rozhodujeme se na přání Oty navštívit největší aztécké pyramidy v Teotihuacánu. Úspěšně se ráno vymotáme z Puebly a jedeme směr Tlaxcala. Dáme si u silnice ve stánku místní „dršťkovou“ polévku s kafíčkem (nezeptali jsme se předem na cenu a tak nás po zásluze trochu natáhli). Jedeme dál do Sahagunu, kde se nám podaří konečně v obchodě Oxxo zakoupit podrobný autoatlas Mexika. Po vedlejších silnicích pokračujeme přes Otumbu do Teotihuacánu. Zastaví nás místní policie, kontrolují veškeré doklady a je zřejmé, že se snaží najít důvod, jak nás obrat o nějaká peseta. Nakonec si vymyslí, že nemáme technický průkaz a ukazují ve své peněžence, že to stojí 1500 peset. Diplomaticky vyjednáváme a skončí to přátelským podáním ruky a odjezdem bez pokuty.

U pyramid nás trochu zaskočí poplatek za parkování, mimo areál ale parkovat nelze, tak zaplatíme, samotné vstupné není vysoké, takže to není žádné drama. Teotihuacán bylo největší mexické starověké město a hlavní město největší předkolumbovské mexické říše. Hlavními atrakcemi rozlehlého areálu jsou pyramidy Měsíce a Slunce. Pyramida Slunce je třetí největší na světě, je vysoká 70 m a se základnou o straně 222 m a byla postavena z 3 milionů tun kamene, cihel a sutin a to bez použití kovových nástrojů, tažných zvířat anebo kola. Procházíme památky, vystupujeme na pyramidy, fotíme výhledy (včetně nejvyšších mexických hor Orizaby, Popocatepetlu, Iztacccíhuatlu a Malinche) a také nakupujeme ještě nějaké suvenýry (opsidiánový nůž, trička, tašky). Vracíme se po stejné cestě až do Tlaxcaly a po dálnici bez poplatku do Apizaca. Odbočíme do města nakoupit potřebné zásoby a dáme si také večeři. Vracíme se na dálnici a už za soumraku pokračujeme až k odbočce do Centra Vacacional Malintzi. Po místní asfaltce jedeme až ke vstupní závoře, kde nás zapisují a pak pokračujeme až do tábora. Zjišťujeme ceny, kdy za ubytování se platí pevná taxa za celou chatu (min. pro 4 nebo 6 osob – od 550 peset výše) a rozhodujeme se přespat opět v našem autě. Vedle vchodu do tábora je hospoda se sympatickým hospodským, kterému nabízíme na seznámení naší slivovici. Předvádí nám, jak se česká Teqila správně pije přes limetku a trochu konverzujeme. Přijdou ještě místní dělníci, dáme si večeři a pivo a zaléháme v autě zaparkovaném před kempem.

Úterý 25. 11.

Budíme se v 6,30 do našeho „vrcholového“ dne. Připravíme se na naši túru a jdeme ke známému hospodskému na snídani (polévka, tortily, kafíčko). V 7,45 vyrážíme na La Malinche. Malinche byla milenka a tlumočnice španělského dobyvatele Hernanda Cortéze. Cesta z kempu ve výšce 3090 m nejprve mírně stoupá stále lesem, 11x protíná serpentiny asfaltové silničky, pak nejprve hodně příkře a potom mírněji stoupá až na hranici lesa ve výšce asi 3900 m. Dojdeme skupinu asi 8 mladých turistů, svačíme a pak už stále strmě stoupáme nejprve po trávě, kamenech a pak už jen po skále až na vrchol ve výšce 4461 m. Ota je ve vrcholových partiích mnohem rychlejší než já, nad 4000 se už dost ploužím (roky neubývají – jsem ročník 1948) přesto jsem rychlejší než „mlaďáci“ a po pěti hodinách jsem ve 12,45 na vrcholu. Gratulujme si s Otou k výstupu, svačíme, fotíme a užíváme si výhledů jako z letadla. Počasí není úplně na daleké rozhledy, přesto je ale vidět dost na všechny strany. Jen nejvyšší hory Mexika jsou většinou v mracích. Asi po půl hodině na vrcholu se začínáme vracet. Potkáváme známou skupinu a pomalu sestupujeme stejnou cestou a za 2,5 hodiny jsme v táboře u našeho auta a naší hospůdky. Obsluhuje tentokrát paní hospodská, udělá nám vaječné omelety s houbami a sýrem a oslavíme výstup pivem. Rozhodujeme se, že nebudeme už dnes pokračovat a přespíme ještě jednou zde. Večer už s naším hospodským si dáme ještě večeři a další pivo a nakonec nám nabídne nocleh zdarma v jeho „cabaně“. Je to chatka s dřevěnými pryčnami, kde si natáhneme spacáky a celkem dobře se vyspíme.

Středa 26. 11.

Téměř všechny cíle naší cesty už jsme navštívili a je čas vrátit se. Odjíždíme v 6,30 zpět na dálnici a po ní na východ. Odbočíme do městečka Amozoc a pak směr Tehuacán. Stále můžeme pozorovat vlevo nejvyšší horu Orizabu a vpravo Popocatepetl a Iztaccíuhatl. Z Tehuacánu ve výšce 800 m silnice stále stoupá v serpentýnách až do výše 2500 m. Zpočátku je krásně a sluníčko a nádherné výhledy, později ale vjedeme do mraků a mlhy s viditelností tak 10 m. Ota jako řidič to nemá vůbec jednoduché, ale zvládne to bez nehody. Jedeme po pravé horské silničce přes mnoho vesnic a měst, nahoru a dolů celý den, ke konci kolem jezer až do města Tuxtepec.

Na kilometry jsme neujeli s ohledem na dobu jízdy tolik, ale cesta to byla pro řidiče náročná. Navštívíme místní supermarket, nakupujeme ještě nějaké koření, omáčky a dáme si v obchoďáku v čínské restauraci vydatnou večeři. Přespíme v autě na parkovišti před supermarketem. Večer nás trochu otravují domorodci, v noci je však klid.

Čtvrtek 27. 11.

Ráno dojíždíme v tradičním čase 6,30, tentokrát už prakticky po rovině a po slušných silnicích, takže cesta utíká a km přibývají mnohem rychleji. Pravidelně se zastavujeme na občerstvení, kupujeme také pravou ananasovou šťávu. Ananasová pole jsou všude kolem a ananasy se prodávají na mnoha místech podél silnice. Jedeme po trase Tuxtepec – Loma Bonita – Minatitlán Villahermosa. Snažíme se vyhýbat placeným úsekům, ne vždycky se to povede, poplatky ale nejsou vysoké. Za Villahermosou už hledáme místo, kde by se dalo přespat v hotelu a odbočíme proto do městečka Emiliano Zapata. Není zde moc velký výběr hotelů, tak se ubytujeme v levném hotelu za 310 pesos. Hotelový pokoj je obrovský, ale silně zanedbaný, místo lustrů visí žárovky na drátě a většinou nesvítí, Ota za chvíli honí švába, který vylezl z nějaké díry, voda teče jenom mírně vlažná atd. Ota se jen těžko smiřuje s tímto stavem věcí, a kdyby uměl španělsky, šel by na recepci je seřvat. Jdeme ještě do města na večeři a malý nákup. Slaví zde právě nějaké výročí E. Zapaty, vcelku se ale výjimečně v tomto městě necítíme dobře. Je stranou turistických tras a lidé na nás koukají dost nepřátelsky a máme občas pocit, že se také trochu posmívají. Noc nakonec ve zdraví přečkáme a vyspíme se dobře.

Pátek 28. 11.

Ráno opět brzy opouštíme hotel, který na nás neudělal dobrý dojem a jedeme po už známé silnici do Escárcegy Tady odbočíme východním směrem a jedeme na Chetumal. Na této trase a v jejím okolí je několik mayských nalezišť, vybíráme si Becán. Patří mezi největší naleziště v této oblasti a kolem dávného města je dvoukilometrový vodní příkop. Ruiny a pyramidy i jejich umístění v džungli jsou zase úplně jiné a nám se tady ohromně líbí. Jsme tady skoro úplně sami, kromě jednoho turisty. Po prohlídce popojedeme do Xpujilu, kde poobědváme. Pokračujeme až k Chetumalu, kam však nezajíždíme a odbočíme na sever směr Tulum. Zláká nás odbočka k cenote, tak zastavujeme a jdeme se podívat. Není to klasická „propadlá“ cenote, ale zatopené jezero v úrovni terénu s velkou restaurací na břehu a upraveným vstupem do vody. Ceny v restauraci nás nezlákají, tak se alespoň vykoupeme v příjemné a čisté vodě spolu s mnoha rybičkami, které zde plavou. Pokračujeme potom až do Tulumu, kam dojíždíme už za tmy asi v 19 hodin. Večeři si dáme v čínské restauraci a spíme v autě.

Sobota 29. 11.

Budíme se opět po 6. hodině a dáme si k snídani vaječné omeletky s kávou. Vyhýbáme se placené silnici do Cancúnu a jedeme po vedlejší silnici do Cobá. Jsme zde tradičně před osmou (otevírací) hodinou jako první návštěvníci. Toto dávné mayské město bylo osídleno dříve než Cichen Itzá, rozkládalo se na 50 čtverečních kilometrech a mělo až 40000 obyvatel. Procházíme celý areál pěšky, i když to představuje asi 6 km. Většina turistů využívá místní rikšy nebo si půjčuje jízdní kola (poplatky 110 nebo 50 pesos). Jsou zde k vidění mj. nejvyšší pyramida na Yucatánu (42m) a také kamenné monumenty (stély) s reliéfy královen. Pokračujeme po vedlejších silnicích přes zajímavé vesničky. Kupujeme pomerančovou šťávu a k obědu plněné placky v banánovém listu v krámečku s bosou prodavačkou, která měří max. 140 cm a ráda se nechá vyfotit. Naše cesta se už chýlí ke konci, dojedeme do Cancúnu a hledáme supermarket. Nakupujeme nějaké zásoby na zpáteční cestu a vydáme se hledat pláž na poslední koupání. V hotelové oblasti zaparkujeme u jedné z prvních pláží a jdeme se vykoupat do Karibského moře. Pláž je sice pěkná, ale vstup do moře až příliš dlouhý a pozvolný, ve vodě řasy, dojem prostě nic moc. Sluníme se a koupeme a po 2 hodinách se balíme a popojedeme na místo, kde se přebalujeme na zpáteční cestu letadlem domů. Vyklidíme celé auto, vše zabalíme do jednoho velkého baťohu a 1 baťůžku na cestu a odjíždíme vrátit půjčené auto do půjčovny Eurocar u letiště. Auto vracíme asi v 18 hodin, Ota si velice oddechne, protože vše proběhne bez problémů, vrátí mu zaplacenou kauci a auto přebírají bez závad. Přejdeme k letištní hale, posedáváme v parku před halou a popíjíme poslední pivko. Letištní hala není příliš velká, spíme ve spacáku na zemi, kvůli neustálému hlášení rozhlasu noc nic moc.

Neděle 30. 11.

Ráno se přesunujeme opět do parku před letištěm. Už se nám s těžkými batohy nikam nechce, tak už jen zabíjíme čas. Trochu pátráme v okolí letiště, je zde ale jen 8 autopůjčoven a jedna hala telefonní společnosti. Za poslední peseta si kupuji drahé kafe (48 peset) a po 11. hodině se vracíme do haly a začínáme se zajímat o náš let. Odletová tabule se neshoduje s údaji na naší letence, tak nám chvíli trvá, než se v tom zorientujeme (čas odletu našeho letu je jiný a v našem čase je zde jiný let do Miami). Navíc zjišťujeme, že nás neodbaví klasicky u přepážky, ale musíme se odbavit u elektronického automatu sami. Není to pro nás tak úplně jednoduché (přepnout na angličtinu, spousta údajů), nakonec se to s pomocí personálu podaří. Procházíme kontrolami, kdy nám bohužel zabaví poslední dvě konzervičky tuňáka, které jsme měli v baťůžku. Čekáme v odletové hale a ve 14,25 odlétáme se společností Aero Mexico do hlavního města Mexika. V Mexiku čekáme v letištní hale a v 19,40 odlétáme dalším letadlem Aero Mexico do Miami na Floridě. Tady přistáváme těsně před půlnocí, musíme vyplnit příletovou kartu, procházíme přísnou americkou kontrolou s kontrolou otisků všech prstů a fotografování a vyzvedáváme si batohy. V letištní hale nacházíme kus podlahy s kobercem, kde už jsou 2 nocležníci, umisťujeme se mezi ně a zaléháme do spacáku.

Pondělí 1. 12.

Spíme blízko odletových přepážek, takže je tady od rána už docela provoz, ale snažíme se vydržet ve spacáku co nejdéle. Kolem sedmé se balíme, uděláme malou hygienu, přezouváme se do pohorek na cestu do chladných krajin. Uděláme si malou procházku před letištní halou, fotíme a pozorujeme provoz a americké auťáky. Jdeme se zajímat o náš odlet, hledáme správnou přepážku naší další letecké společnosti American Airlines. Musíme se opět sami odbavovat na automatu a s pomoci asistentky nám automat vyplivne 3 další Boaarding passy na cestu Miami – New York, New York – Londýn a Londýn – Vídeň. Odbavíme se hodně brzy před odletem, takže máme poměrně dobrá místa v letadlech. Procházíme kontrolami do odletového prostoru. Máme dost času, tak si prohlížíme prodejny a já hledám nějaký suvenýr pro dceru Elišku. Ve 13,05 odlétáme do New Yorku. V letadle nám k našemu zklamání nabídnou jen čistou vodu, takže trochu vyhladovělí po 16. hodině přistáváme v největším městě USA. Opět nás po příletu kontroluji a šacují. Procházíme zase obchody, kupují suvenýr pro Elišku z USA a nakonec nás hladové zláká nabídka čínské restaurace a dáváme si za necelých 9 dolarů už známou kombinaci 2+1 (2 masové přílohy a rýže nebo nudle). Před odletovou přepážkou procházíme jakousi síní slávy americké armády a zjišťujeme, že se zde připravuje nějaká oslava. Chvíli vyčkáváme a těsně před časem našeho odbavení do letadla se otevírá bufet, tak si dáváme alespoň dva zákusky a nápoj v plechovce a mažeme se odbavit do letadla. Odlétáme ve 20,45 směr Londýn.

Úterý 2. 12.

Let přes Atlantik tentokrát trvá jen 6,50 h. a také občerstvení řádně funguje, takže se to dá přežít. Dostaneme opět polštářek, deku a sluchátka a máme každý svůj monitor s různými programy. Vzhledem k časovému posunu přistáváme v Londýně v 8,35 místního času. Dlouhými chodbami londýnského Heathrow se dostáváme na náš terminál, odkud budeme pokračovat dalším letem do Vídně. Krátíme si čas procházkami po obchodech a chvilku si zdřímneme v leže na lavici. Z Londýna odlétáme ve 14,35 a ve Vídni přistáváme před 18. hodinou. Batohy nám šťastně došly, procházíme poslední kontrolou a před letištní halou hledáme autobusovou zastávku Student Agency. Telefonujeme domů, že jsme šťastně přistáli a taky Radkovi, aby pro nás přijel do Brna (v Čechách je právě ledovková kalamita, tak máme trochu obavy). Odbavujeme se do autobusu a v 19,10 odjíždíme směr Brno. Dostáváme občerstvení, tisk a sluchátka ke sledování programů.

Ve 21,30 jsme v Brně, jdeme ještě s Radkem na malou večeři do čínské restaurace a pak už absolvujeme autem poslední úsek naší anabáze. Už po půlnoci dovezeme Otu do Říček a naše cesta definitivně končí v Ústí n. O.- Hylvátech.

Několik všeobecných poznámek

Doprava

Půjčili jsme si Chevroelet Aveo, půjčovné na 18 dní činilo s pojištěním a poplatky 13 400 Kč, ujeli jsme 5000 km, cena benzinu (v Mexiku je jediný prodejce PEMEX, cena je stejná u všech čerpadel) 13,22 peset za litr, což je asi 26 Kč. Auto fungovalo spolehlivě. Silnice jsou většinou dobré, je ale taky hodně výjimek, kdy to neplatí. Dost často tak nejsou značeny středové čáry a krajnice. Největší mexickou specialitou jsou retardéry na silnici, které jsou ve všech městech a vesnicích i mimo ně. Je jich opravdu strašně moc, různých tvarů a provedení, většinou jsou označeny dopravními značkami, ale spousta jich taky označena vůbec není. Dalším nebezpečím jsou různé díry na silnicích, někdy taky kanály bez víka apod. Provoz na silnicích mimo města je poměrně slabý, v Mexiku určitě ještě každý auto nemá, ve městech je ale provoz hustý a nebezpečný (nejhorší jsou asi taxikáři).

Stravování

Stravovali jsme se z místních zdrojů a neměli jsme žádné zažívací potíže nebo průjmy a všechno nám chutnalo. Tortily lze koupit všude, jsou velmi levné a čestvé je lze jíst bez ničeho. Ve všech větších vesnicích a ve městech jsou podél silnice místa, kde si můžete dát tradiční mexická jídla – polévky, tacosy a různá další, včetně nápojů. Myslím, že takovéto stravování vyjde levněji, než si kupovat jídlo v supermarketech, protože např. sýry, uzeniny i konzervy jsou ve srovnání s ceny jídel na ulici poměrně vysoké. Vodu je nutno kupovat, prodává se v různě velkých lahvích, my jsme většinou kupovali 5 nebo 6 l lahve, největší jsou 20 l barely.

Ubytování

Protože jsme měli půjčené auto, často jsme ho využívali k přespání. Je ale fakt, že tento model není moc pohodlný (sedačky nelze sklopit na lůžkovou úpravu). V hotelu jsme přespali 5x, cena dvoulůžkového pokoje se pohybovala od 230 do 350 peset. Není asi problém sehnat bez předchozího objednání nocleh, otázkou je kvalita vzhledem k ceně.

Vstupné do turistických atrakcí

Do všech památek se vybírá vstupné, pyramidy s ruinami byly nejdražší v Cichen Itzá (204 peset) a Uxmalu (188 peset), Teotiuhacán u Mexika stál jen 50 peset. V neděli a ve svátek se vstupné neplatí. Vstupné se platí i do cenote, jeskyní apod. Poplatky se snaží vybírat i na horách, tomu jsme se ale vyhnuli.

Bezpečnost

Na turistických trasách a v místě různých památek a atrakcí je vcelku bezpečno. Až na malé výjimky jsme se setkali s přátelskými lidmi, kteří se nám vždy snažili vyhovět a pomoci. Mexiko ale asi nelze považovat za úplně bezpečnou zemi. Vyhnuli jsme se pochopitelně např. hranici s USA, kde se pašují drogy, ale i např. stát Chiapas není zřejmě i s ohledem na zapatistické povstání z nedávné doby taky úplně bezpečný (jak jsme se přesvědčili při incidentu s pistolemi). Je nutno být opatrný.

Dorozumívání

Musíme jen potvrdit známou věc, že je dobré znát alespoň trochu španělštinu. Anglicky mluví opravdu málokdo. Je fakt, že jsme nejnutnější věci pro ubytování, obstarání jídla apod. vždycky nějak domluvili, ale znalost jazyka nám určitě chyběla.

  • KLUB ČESKÝCH TURISTŮ
  • BO CO spol. s.r.o.
  • Dokempu
  • Cyklisté vítáni
  • Kudy z nudy
  • Turistický portál České republiky
  • BOOKING.COM
  • VODÁCKÉ PŮJČOVNY
  • LE DESIGN STUDIO - TVORBA LOGA A GRAFICKÉHO DESIGNU
  • top50
  • top pce
  • top
  • top 50
  • top
  • camp roku 2016