Turecko 2004

Odbor KČT Horal pořádal ve dnech 4.-27. 6. 2004 mikrobusový zájezd do Turecka. Cílem zájezdu bylo poznat pokud možno co nejvíce krás tureckých hor a dalších přírodních i historických památek.

V programu zájezdu byly jednodenní, případně vícedenní túry do hor Západního Taurusu (Dedegül 2992 m.n.m.), Středního Taurusu (Ercies Dagi 3916 m.n.m.),  Východního Taurusu (Nemrut Dagi 3000 m.n.m., Ararat 5165 m.n.m.) a Pontského pohoří (Kačkar Dagi 3932 m.n.m.).

Ze zajímavých přírodních a kulturních památek hodláme navštívit m.j. poloostrov Gelibolu, oblast jezer u Egirdiru, Pamukkale, jeskyně Insuyu Magarasi, oblast Kappadokie, Nemrut Dagi u Malatye-vrchol s mohylou a obřími sochami, jezero Van, palác Ishak Paša Sarayi a gruzínské památky pod Kačkarem.

Z mnoha tureckých zajímavých měst si chceme prohlédnout Troju, Efes,  Konyu, Malatyu, Diyarbakir, Tatvan, Dogubayazit, Istanbul a Edirne.

Účastníci – Otakar Boura, Alena Eliášová, Lubomír Junek, Radomír Junek, Vladimír Hejtmanský, Vladimír Sluka, Miroslav Černohous

Doprava – automobil FORD TRANZIT pro 9 osob

30 položka(ek) « 1 z 4 »

 

Pátek 4.6.

Večer po 20. hodině odjíždíme Ford Transitem z Ústí nad Orlicí ve složení Ota (1.řidič), Ajka, Luboš, Radek, Eda. V Letohradu naložíme Láďu z Lázní Bělohrad a v Králíkách Láďu a Mirka  (2. řidič). Jsme komplet a vyrážíme v deštivém počasí směr Brno a hranici se Slovenském v Lanžhotu.

 

Sobota 5.6.

Oba řidiči se střídají a tak jedeme nonstop s krátkými přestávkami přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Černou Horu a Bulharsko po trase Bratislava – Szekesfehervár – Subotica – Novi Sad – Bělehrad – Niš – Sofia – Plovdiv – Svilengrad. Počasí nic moc, přes Bulharsko skoro celou cestu vydatně prší. Po 20. hodině zaparkujeme u železniční trati blízko hranice bulharsko-řecké a pár kilometrů od hranice bulharsko-turecké. Chytřejší část výpravy staví stany, ti línější spí pod širákem, za což jsou spravedlivě potrestání bouřkou, která přijde asi za 2 hodiny a vyřádí se přímo nad našimi hlavami (úprk do auta a mizerný spánek v autě). Cesta z Čech na turecké hranice trvala asi 24 hodin a ujeli jsme 1 700 km.

 

Neděle 6.6.

Probouzíme se do slunečného rána, Ota vaří polévku a čaj, balíme a v 8 hod. odjíždíme na nedalekou hranici. Po nutných formalitách na hranici jsme asi v 9,30 v Turecku. Projíždíme město Edirne (zastavíme se zde při zpáteční cestě) a pokračujeme na jih směr poloostrov Gelibolu. Krátká zastávka u Marmarského moře, lov slávek, z nichž vaříme lehký oběd. Na poloostrově Gelibolu probíhaly za 1. světové války těžké boje o průliv Dardanely, jichž se účastnily nejen armády evropských států, ale i Austrálie a Nového Zélandu. Prohlídku začínáme v Kabatepe (muzeum) a autem popojíždíme dále a prohlížíme si mnoho památníků, pomníků, soch, hřbitovů, zbytků zákopů a dalších památek na tyto boje. Je tady hodně turistů z Turecka ale málo cizích turistů. Prohlídka byla moc zajímavá, všem doporučujeme. Odjíždíme v 16,30 do Eceabatu  (pěkná pevnost), naloďujeme se na trajekt a za 7 melounů (milionů tureckých lir, l mil.=asi 18 Kč) přejíždíme Dardanely do Canakkale  – asijské části Turecka (20 min. asi 1300m). Najdeme bivak v lese, vaříme večeři a brzy jdeme spát.

 

Pondělí 7.6.

Tradiční snídaně (Otova polévka na všechny způsoby-hlavně hodně cibule a česneku, čaj a kafe) a odjezd směr Trója. Platíme vstupné celkem 68 dolarů. Prohlídka malého muzea, focení u Trojského koně, prohlídka vykopávek (nic moc) a jako zpestření ochotnické divadlo nějakých anglických turistů. Usnášíme se, že památky pro tento den stačí, vynecháme Pergamon a jedeme dlouhý přejezd s výhledy na Egejské moře směr Izmir. Po cestě hledáme pláž na koupání, kterou po delším hledání nacházíme. Příjemné vykoupání v moři s míň příjemným koncem (zabouchnuté klíčky v autě, neúspěšné dobývání se do auta a rozbité jedno sklo). Po cestě návštěva servisu, kde se z Turka vyklubal Jugoslávec a kde nám ochotně vyrobili zakrytí rozbitého skla sololitem. S tímto provizoriem jsme potom absolvovali celou cestu až domů. Projíždíme třetím největším městem v Turecku Izmirem, za městem odbočíme na vedlejší silnici a hledáme místo na nocleh. Tábořiště v lese – večeře, pivko a jako vždy se slepicemi spát.

 

Úterý 8.6.

Ráno už před osmou hodinou jedeme směr Selcuk. Měníme peníze a nakupujeme na trhu. Jedeme do Efesu – vstupné je sice 15 melounů, ale je to největší a zachovalé antické město, nelitovali jsme. Odbočujeme ještě k jeskyni sedmispáčů (pěkná legenda) a nakonec prohlížíme zbytky jednoho ze sedmi divů světa – Artemidin chrám. Zastavujeme a Ota vaří vyjímečně oběd – baklažány na slanině ! Jedeme dále přes Denizli do Pamukkale – travertinová jezírka a terasy.  Vstupné jen 5 melounů (někteří neplatili nic – pokladna se dala obejít), dá se projít celý areál odspodu nahoru a zpátky, včetně historického města Hierapolisu. Na prohlídku je nutné se vyzout, pročvachtali jsme si nohy a vše si prohlédli a vyfotili – úžasný zážitek. Vracíme se přes Denizli a za městem na kopci další dobrý bivak.

 

Středa 9.6.

V 8 hodin vyjíždíme do oblasti jezer. Hned první jezero Salda Golu je nádherné – už  z dálky obdivujeme krásnou polohu jezera uprostřed hor. Dno jezera má zvláštní složení (mazlavá bílá hlína jako mýdlo), ale voda je nádherně průzračná a osvěžující. Koupeme se a je to nejhezčí koupání za celý pobyt. Také další zastávka byla příjemným překvapením – krápníkové jeskyně Insuyu Magarasi. Vstupné 1 meloun, upravené chodníky, barevné osvětlení, krásná krápníková výzdoba, jezírka. Prohlídku jeskyní zpestřil ještě Eda lovením krytky od objektivu vypůjčeného foťáku v jezírku. Po prohlídce si dáváme místní specialitu – placka s náplní za levný peníz – výborné Na další cestě projíždíme kouzelným údolím směrem na jih, několikrát zastavujeme a fotíme – nádherná příroda. Původně jsme měli jet směr Egidir, ale tak se nám tady líbilo, že jsme ještě odbočili na jih do kaňonu UAZILI Kanyon u jednoho z mnoha zdejších jezer u vesnice Candir. Na začátku kaňonu nás zláká místní hospodský a nabídne nám alabaliky (pstruhy), které vyloví z nádrže a hned nám usmaží. Za 3 melouny na osobu i se salátem, chlebem a čajem  – skvělé.

Zdržíme se a kaňon si prohlížíme už za  špatného světla. Nocleh hledáme potmě a spíme na nějaké pusté cestě – divíme se pak, když nám kolem hlav projíždí večer několik motorek.

 

Čtvrtek 10. 6.

Ráno si prohlédneme hospodářství nad námi (odkud jezdily ty JAWY) a pak vyrážíme po úzkých silničkách (s problémy na křižovatkách) směr Egirdir. Po cestě pořád krásná příroda, míjíme bez zastavení rezervaci Kovada Gölü a zastavujeme až v Egirdiru. Velký nákup ovoce a zeleniny na zdejším trhu za velmi výhodné ceny, krátká prohlídka města, první z mnoha dalších ochutnávek kebabu (kousky opečeného jehněčího nebo kuřecího masa z tradiční ”homole na jehle” spolu s kousky papriky, rajčat a cibule zabalené v chlebu nebo chlebové placce). Popojedeme na druhý břeh velkého Egirdirského jezera s výhledem na město a hory nad ním  a další koupačka v jezeře. Jsme hned středem zájmu domorodců  a Láďa S., který se koupe na Adama předvádí maskovaný výstup z vody jako lovec Pampalini. Po tomto osvěžení vyrážíme do hor. Projíždíme po úzkých silnicích několik vesniček a v té poslední s názvem Eldere cesta končí u jedné stylové chaloupky z hlíny a kamení. Konverzujeme s místním hospodářem, který se snaží velmi ochotně nám poradit kudy dál, moc mu nerozumíme, vracíme se kousek do vsi a zkoušíme po jiné cestě jet vzhůru. První krize je hned za vesnicí, kde musíme trochu tlačit do pěkného krpálu, pak je cesta lepší a dojedeme až do místa,. kde v široké zatáčce rozbijeme náš další tábor ve výšce 1 440 m. Láďa H., Mirek a Radek jdou nahoru na průzkum, Luboš s Ajkou vaří lečo s bramborem za vydatné pomoci Edy s dřívkovým vařičem.  Průzkumníci zjistili, že 45 min. nad námi je velká planina s pastvinami a odtud se dá vyrazit na nejvyšší kopce. Připravujeme se na zítřejší celodenní túru a jdeme brzy spát.

 

Pátek 11. 6.

Ráno brzy vstáváme a po snídani v 6 hod. vyrážíme. Nejprve lesem 50 min. na náhorní planinu ”yayla” (provizorní letní osada pastevců) a dál bez jakéhokoliv značení a bez mapy stále stoupáme. Po cestě míjíme 2 prameny, kde se dá nabrat pitná voda. Na úpatí prudkého stoupání je velká skalní brána a odtud zkoušíme doleva ”hore kopcom”. Orientace těžká a terén dost špatný – hrozně lámavé a drobivé skály. Prudkým stoupáním po skále i po sněhu se vydrápeme až do sedýlka asi ve výšce 2 750 m. Odtud vylezeme na nejbližší dostupný vrchol ve výšce asi 2 830 m a kocháme se nádhernými výhledy na všechny světové strany. Cílem byl nejvyšší vrchol této části západního Taurusu  Dedegül – 2992 m, trefili jsme se na jeden z jeho předvrcholů. Všude kolem je ještě dost sněhu a vrcholů s výškou kolem 2 800-2900 m je tady nejméně 10. Fotíme, odpočíváme a po občerstvení se vracíme. Zkoušíme jinou sestupovou cestu a když narazíme na strmé sněhové pole nad skalním prahem zkusí Ota s Ajkou a Edou nazout mačky a pokračovat po sněhu. Ostatní jdou raději po skále a první skupinka se k nim nakonec taky přidá. Nepříjemný a nebezpečný sestup všichni ve zdraví přežijeme. Odpočíváme u skalní brány a ještě několikrát. Pobaví nás Láďa S., když zahučí při jedné pauze do trnového keře, potkáváme místní pastevce, kteří jsou většinou ozbrojeni brokovnicí. Hodně utahaní dorazíme před osmnáctou hod.  po12 hod. túře do našeho tábora. Vaříme večeři a ještě jednou přespíme na stejném místě (krásný západ sluníčka a v noci moře hvězd).

 

Sobota 12. 6.

Ráno balíme stany a po Otově snídani se vracíme do vesnice Eldere. Fotíme vesnici a originální most s  platanem uprostřed. Vracíme se po již známé trase do Egirdiru a po východní straně jezera jedeme na sever. Silnice nás dovede k největšímu jezeru v oblasti jezer – Beysehir, odkud máme výhledy na pohoří Dedegül z druhé strany, až  do města Beysehir. Podmínky na koupání nejsou dobré a tak zaparkujeme ve městě a hledáme zdejší raritu – dřevěnou mešitu Esrefoglu, kde sloupy uvnitř a další výzdoba jsou převážně z cedrového dřeva původem ze 14. století. Prohlídku máme i s výkladem místního průvodce. Prohlížíme si i most s hrází , kterou zde vybudovali němečtí dělníci počátkem minulého století.  Pokračujeme do známého poutního města Konya (též město sekty tančících děrvišů). Krátká prohlídka města a hlavně krásné a velké mešity Alaeddin Camii. Další kebab a jedeme po nudné silnici s velice zajímavou zastávkou v kervansaray (dle našeho překladu zájezdní hostinec, postavený ale jako pevnost s kompletním vybavením) v městečku Sultanhani. Tato památka pochází už ze 13. století a byla postupně restaurována.  Je zde právě nějaký hudební festival, na nádvoří je trh s koberci a dalším zbožím. Interiér je celý zajímavý (např. obrovské stáje, kam by se vešel i slon). Konferenciér festivalu zaregistroval naši přítomnost a vítá turisty z České republiky – milé. Navečer odjíždíme a nacházíme místo pro nocleh za městem Aksaray u přehrady poblíž vesnice Selime.

 

Neděle 13. 6.

Ráno  odjíždíme do vesnice Selime na konci  červeného údolí Ihlara. Vidíme první přírodní výtvory vzniklé sopečnou činností a staletým působením deště, větru atd. typické pro světově proslulou Kappadokii. Ota s Láďou S., který zde již byl, jedou autem do Belisirmy uprostřed údolí a ostatní jdou pěšky krásným údolím kolem potoka. Po cestě jsou k vidění spousty žab, které před námi skáčou do vody, malí syslíci, želvy, různé ještěrky a také krásné kytky a vůbec pěkná příroda. Překvapuje nás, že nepotkáme žádné turisty. Vrcholným zážitkem je fotbalové hřiště u Belisirmy s desítkami syslích nor a také desítkami syslů, kteří co chvíli na nás vyjuknou z nějaké nory. Setkání s Otou a Láďou S., občerstvení v hospůdce, kde některé stoly jsou přímo uprostřed řeky v příjemném stínu. Prohlížíme si první kostelíky ve skalách se zbytky fresek, vyhneme se pokladně a pokračujeme údolím směr Ihlara. V tomto úseku již turisty potkáváme, je zde několik kostelů ve skalách, navštívíme jen některé z nich. Vedro nás zláká ke koupeli v řece a protože se koupeme bez plavek, jsme další atrakcí hlavně pro mladé procházející turistky. Docházíme do Ihlary, na konci údolí malé vodopády, jinak se shodneme, že hezčí byla část ze Selime do Belisirmy. Úspěšně se vyhneme opět pokladně a chvíli hledáme Otu s Ajkou a Láďou S., kteří zde s autem čekají (a marně hledali hospodu, kde by jim něco teplého uvařili). Jedeme dál do Derinkuyu s největším podzemním městem vytesaným ve skále. Bylo budováno již Chetity asi od r. 2000 př.n.l.  a vešlo se tam až  tisíc obyvatel i s domácími zvířaty. Má osm poschodí a hloubku 55 m. Platíme vstupně 10 melounů a sami si procházíme přístupnou část podzemního města – velice zajímavé, něco takového se nikde jinde asi nevidí. Po prohlídce si dáme  v místní hospůdce již známe plněné placky  s čajem. Hledáme další místo na nocleh, které nacházíme v pěkném kaňonu ve výšce 1510 m. K večeři špagety se špagetkou, pivko (vezeme si sebou 7 plat Holby), čaj.

 

Pondělí 14.6.

Dnes byla k snídani česnečka a v 7,20 vyjíždíme. Mezi vesnicemi Sahinefendi a Taskinpasa jsme objevili krásné zemní pyramidy – prohlídka zdarma a focení. Hned u silnice podle mapy nacházíme Keslik Monastery – je to poměrně velký klášter s velmi zachovalými kostely a   řadou dalších místností vytesaných do skály včetně vyhlídky a upraveného okolí. Jsme nadšeni a Láďa S., který v Kappadokii už byl říká ”Kam se hrabe celé Goreme”. Vedeme zajímavou debatu s místním průvodcem, který chce za každého 3 melouny a nakonec to usmlouváme na 10 milionů celkem, dá nám 1 vstupenku s poznámkou, že to je pro ministra a zbytek pro něho ! Pokračujeme krásnou krajinou kolem jezera (pitná voda, nekoupeme se) do Ürgüpu – pěkné upravené městečko. Moc se nezdržujeme a jedeme dál směr Üchisar. Odbočíme na vyhlídkové místo vpravo – daleké výhledy do několika údolí se skalními útvary. V Üchisaru si dáme pauzu a navštívíme místní restauraci a objednáme si oběd za 7-8 melounů. Dále jedeme směr Göreme a na několika místech zastavujeme na vyhlídkových místech, fotíme a prohlížíme stánky se suvenýry a taky něco kupujeme (onyx, batůžky pro vnuky atd). Göreme projedeme a za městečkem zabočíme vlevo a zajedeme do Love valley (Údolí lásky). Moc pěkné údolí, uděláme si krátkou procházku a obdivujeme známé obrovské kamenné přírodní výtvory ve tvaru mužské chlouby. Ajka je nespokojena – Eda ji nevyfotil s největším kamenným krasavcem. Jedeme do Zelve – další nádherné kamenné útvary zase jiných tvarů (s pokličkami). Několik zastávek na prohlídku a focení a opouštíme Kappadokii, kterou jsme dnes zvládli s pomocí auta jako mototuristé. Jedeme přes Kayseri a dále pod sopku Erciyes Dagi (3916 m). Celý kopec je pokryt sněhem a počasí se dost zhoršilo. Dojedeme do výšky 2 100 m a zastavujeme u lanovky. Diskutujeme s obsluhou lanovky – jsou zde 2 nové úseky lanovky. Slyšíme v dálce bouřku a s ohledem na počasí a sněhové podmínky se nám jeví hora jako neslezitelná a rozhodujeme se jet dál. Sjíždíme do údolí a s problémy hledáme místo na bivak. Táboříme s výhledem na sopku.

 

Úterý 15. 6.

Budíček nám obstarává nějaký domorodec, kterému se asi moc nezamlouvá náš tábor, opisuje si číslo auta a bez dovolení si bere dvě naše piva. Už bez dalšího vyrušování vaříme, balíme a odjíždíme směr Bakirdagi. Jedeme po méně frekventované silnici, projíždíme pohoří Tahtali Daglari a Alayli Daglari. Překonáváme sedlo Gezbeli Gecidi ve výšce 1990 m – všude pěkné výhledy na jedny z mnoha tureckých hor. Zastavujeme u jezera Cardak, koupe se jen Eda s Láďou S., ostatní si dají jen svačinku. Pokračujeme přes Elbistan a Nurhak po ”okresních silnicích”, které jsou zpočátku velmi slušné, později ale slušná silnice končí na začátku údolí u železniční stanice. Vracíme se do vesnice, hledáme další cestu, která je už jen prašná a začíná malé dobrodružství. Prašná cesta bez jakéhokoliv značení na křižovatkách vede serpentinami po úbočí údolí, kudy protéká řeka a vede železniční trať. Někde trochu na křižovatkách bloudíme, vracíme se a taky několikrát autem brodíme přes říčky, které vedou přes silnici. Asi po 30 km touto divočinou konečně dojíždíme do Gölbaši. Projíždíme kolem jezera, ukazatel uvádí 107 km na Nemrut Dagi. Jedeme přes  Adiyayman a Kahtu a směřujeme na okružní silnici směr Nemrut Dagi. První zastávkou je karakuská mohyla a pahorek s hrobkou manželky krále Antiocha s výhledem na Nemrut a taky na část Atatürkovy přehrady na řece Eufrat. Další zastávka je u starého římského mostu Cendere – dáváme si meloun a chladíme pivko, kupujeme suvenýry sošek z Nemrutu. Fotíme z povzdálí mameluckou pevnost Yeni Kale a hledáme místo na přespání, které nacházíme na plošině u ropného vrtu. Ota vaří tradičně dobrou večeři (bramborová kaše, papriky, okurkový salát) a brzy zaléháme. V noci nás ruší auta – kontroly ropného vrtu.

 

Středa 16.6.

Vyjíždíme už před šestou hodinou směr Nemrut Dagi. V 7 hod. jsme před silniční závorou u pokladny. S  mladým Turkem v pokladně není moc řeč, nechce smlouvat o ceně, dává nám nakonec 3 vstupenky pro každého a platíme 9,5 milionu lir. Pokračujeme stále do kopce, silnice je nejprve slušná, ale stále se horší, celý horní úsek je pro špatných kamenných kostkách. Ota lituje auto a taky zjišťuje, že vstupenky neodpovídají zaplacené částce. Cesta končí u chaty – bufet a prodej suvenýrů. Odtud jdeme asi půl hodiny na vršek kopce, kde král Antioch dal postavit 64-38 př.n.l.obrovskou hrobku a klášterní komplex s obrovskými sochami. Při zemětřesení sochám popadaly hlavy, přesto je to stále jedna z největších turistických atrakcí v Turecku. Některé hlavy byly srovnány pod podstavce soch, některé jsou volně pohozeny, sochy jsou u východního a západního chrámu na dvou stranách hory.

Velké focení a slušné výhledy, vrchol je ve výšce 2170 m. Vracíme se k autu, kde Láďa S. zjišťuje, že zapomněl u soch kletr a tak si dává výstup ještě jednou. Při návratu Ota reklamuje vstupné, Turek stále nechápe, do debaty se zapojuje mladý cizinec a když už se Ota zdravě naštve zjišťujeme, že nám prodali vstupenky i na atrakce, které jsme částečně projížděli minulý den. Požadujeme vstupenky jen na horu a vrací nám 16 milionů lir. Jako vyvrcholení této legrace musíme nakonec sami rozmontovat závoru (Mirek), protože vypnuli proud, závora nešla zvednout a pokladní si s tím nevěděl rady (neměl ani správný klíč). Loučíme se jako přátelé a jedeme dál. Dojíždíme k jednou rameni Atatürkovy přehrady a čekáme na trajekt – čekání si krátíme koupáním v přehradě – bezvadné. Za 8 melounů přejedeme vodu, fotíme kaňon a pokračujeme přes Siverek do Diyarbakiru (hlavní město Kurdů). Krátká prohlídka města, návštěva nejhezčí mešity Ulu Cami (s průvodcem), výstavy fotografií, prohlídka hradeb a nákup kebabu a ovoce a zeleniny na tržnici. Jedeme dál směr Silvan a v 18 hod. nacházíme bivak u rybníčka, kde později koncertují pilně žáby. Kolem procházejí domorodci vracející se z práce na políčkách a Míra se snaží s pomocí slovníčku konverzovat. K večeři španělské ptáčky s rýží a teplé pivo. Tma je už v 19,30 (máme stále náš středoevropský čas).

 

Čtvrtek 17.6.

K snídani rýžová polévka a volská oka nebo míchaná vajíčka (dle přání) – snídaně na úrovni. Přes vesnici Kozluk dojedeme do městečka Baykan – je zde plno policajtů – dohadujeme se z jakého asi důvodu. Stoupáme do města Bitlis (1765 m), ráno bylo dost vedro, s výškou se ale teplota snižuje. Kolem úplně jiná krajina, než v minulých dnech – zelené louky a kopce.

Projíždíme údolím  kolem řeky (všude strážní armádní posty, ale opuštěné) až na okraj města Tatvan u jezera Van. Odbočujeme vlevo k sopce Nemrut Dagi a stoupáme po slušné silničce až do výšky 2 200 m na okraj kráteru. Kráter má v průměru 7 km a na jeho dně jsou asi čtyři jezera. Jdeme na pěší výlet na vrchol asi do výšky 2800 m, potkáváme vojenské hlídky, které vidíme i na okolních kopcích (při výstupu na nás jukne lehký kulomet s ostrými náboji). Vojáci si nás ale nevšímají a tak se kocháme výhledy a fotíme. Počasí je ale dost zamračené. Vracíme se k autu a jedem na dno kráteru, objíždíme kráter a zastavujeme u jezer. V bufetu si dáváme čaj a diskutujeme s anglickým turistou. Dovídáme se také důvod vojenské přítomnosti – u jezera právě skončil piknik vojenské generality i s manželkami (konvoj aut potkáváme na cestě). Láďa S. se jediný koupe v jezeře (je zde termální pramen), zkoumáme vchod do jeskyně. Pár metrů dojíždíme k  poslednímu jezeru a vracíme se. Luboš sklerotik  v bufetu zapomněl kletr a tak si ho zde vyzvedává. Vracíme se na okraj kráteru, a sjíždíme do Tatvanu – fotíme se u sněhové bariéry a taky želvy u cesty. V Tatvanu nákup chleba, kebabu a pokračujeme kolem obrovského jezera Van. První vojenská kontrola – bez problémů. Projíždíme kolem známého ostrůvku Akdamar s arménským kostelíkem, zastavujeme u zajímavého seldžuckého kostelíka a fotíme. Odbočíme z hlavní silnice kolem jezera a nacházíme krásný bivak v údolíčku na měkké travičce u malých skal ve výšce asi 1720 m (Radek prověřuje lezeckou náročnost). Vaříme kolínka se sýrovou omáčkou, pivko, zaléháme před 20 hod.

 

Pátek 18. 6.

Vstáváme už kolem páté do krásného rána, Míra s Láďou H. pozorují dalekohledem zajímavé jasné modré ptáky s černým lemováním. Odjíždíme asi v 6,35 h., uděláme malou odbočku na jih ke zřícenině urartského královského paláce Cavustepe. Nechce se nám platit vstupné, i když průvodce je zřejmě renomovaný odborník v oboru, fotíme jen zvenku a vracíme se do města Van. Zajímavé město na břehu stejnojmenného jezera, všude plno obchodníků na rikšách a s různými vozíky, kteří navážejí zboží na velký místní trh. Hledáme vstup na největší místní atrakci – Vanskou skálu. Procházíme celou rozlehlou skálu s mnoha zajímavými objekty (zříceniny urartského chrámu, královská hrobka se  zbytky klínového písma, zřícená mešita) a s výhledy na město Van, jezero Van i zbytky zcela zničené arménské části města. Město má pohnutou historii, v období 1. sv. války zde došlo k vzájemnému vyvražďování a vyhánění tureckého a arménského obyvatelstva. Jedeme dál kolem jezera na sever, v poledne se zastavujeme na koupačku v jezeře. Při této příležitosti navazujeme kontakt s taxikářem, který jede též do Dogubeyazitu a doporučuje nám kontakty pro výstup na Ararat. Zastavujeme se na další cestě na oběd v malém městečku. Po cestě jsou vojenské kontroly, asi 2x nás též kontrolují (pouze pasy) a bez problémů pokračujeme v cestě. Stoupáme do sedla ve výšce 2 600 m, přiblížili jsme se k íránské hranici asi na 4 km, na kopcích vidíme strážní věže.Asi ve 14,30 se nám otevřel poprvé pohled na Ararat. Všichni jsou nažhaveni a nadšeni pohledem na tuto nádhernou horu. Po 15. hod. přijíždíme do Dogubeyazitu, hledáme hotel Tahran, který nám poradil taxikář. Hotel nacházíme a odtud nás nasměrují do cestovní kanceláře, kde se setkáme s místním podnikatelem (šéf). Pozdraví nás ”Ahoj, jak se máš ?” a začneme vyjednávat o výstupu na Ararat. Zjišťujeme, že úřední povolení k výstupu jsou k ničemu, v Dogubeyazitu existuje několik agentur, které zajišťují výstupy na horu vyloženě na komerčním základě. Jak si později ověřujeme ani vojáci už  Ararat nehlídají. První informace je, že výstup stojí pro cizince 500 dolarů. Dáme si čaj, povídáme si a dostaneme se časem na částku 200 dolarů protekčně pro Čechy. Tvrdíme, že nemáme peníze a nabízíme 300  dolarů za všechny. Šéf se zasměje a řekne, že se zeptá přítele a s tím se zatím rozloučíme. Jdeme se podívat do města, po návratu zjišťuje, že šéf odjel do kempu u paláce Išak Paša Saray. Jedeme tady tam a utáboříme se na loučce nad kempem. Luboš s Otou jdou do restaurace (která s kempem patří také šéfovi) hledat   šéfa.  Nabízíme šefovi české pivko a jednáme dál o Araratu, šéf stále tvrdí, že jedná o naší nabídce se svými spolupracovníky a takto to pokračuje celý večer. Mezitím uvaříme večeři, postavíme stany, prohlížíme okolí (palác, výhledy na Ararat, restaurace s výstavkou fotografii o výstupech na Ararat). Nakonec jdeme spát s tím, že ráno bude moudřejší večera.

 

Sobota 19. 6.

Ráno po snídani hledáme opět šéfa, dává si však na čas a v pohodě chrupká. Vaříme kafe, vyčkáváme a hlídáme šéfa, který má chatu nad restaurací. Konečně se ho dočkáme, Luboš s Otou zase jdou vyjednávat. Šéf nám dá nakonec poslední nabídku – doprava pod Ararat do výše 2 200m a zpět a průvodce na celou dobu za 100 dolarů na osobu. Po krátké poradě souhlasíme, dáváme dohromady požadovanou  sumu, platíme  a dohadujeme odjezd v 11 hod.

Balíme na cestu, nálada se podstatně zvedne, nechce se nám ani věřit, že opravu polezeme na tuto posvátnou horu, kam se v posledních letech prakticky nedalo jít. Půjčujeme si ještě cepíny (měli jsme sebou jen tři), fotíme se s šéfem a čekáme na auto. Přijíždí červený náklaďák, ve kterém se jinak dopravuje domácí zvířectvo, nastupujeme, seznamujeme se s naším průvodcem (Juma) a přidává se k nám 1 Francouz (Nicol). Ještě nám věnují balík chleba a vyrážíme. Jedeme přes Dogubeyazit schovaní na korbě, za městem na odbočce z hlavní silnice se s námi loučí šéf, který nás doprovází v autě. Dál už po prašných cestách stoupáme pod Ararat. Hora je úchvatná a monumentální, fotíme z korby auta a i přes mračna prachu jsme šťastni, že náš sen se stává skutečností. Lomcují s námi emoce a hrozně se těšíme na výstup. Asi po hodině jízdy auto zastavuje a vystupujeme. Jsme asi ve výšce 2 120 m. V čele s Jumou vyrážíme celkem po pohodlných stezkách nahoru. Po cestě vidíme několik pasteveckých yayla, někteří pastevci se k nám přibližují a nabízejí ayran. Nakonec ho koupí jen Juma a napájí s ním po celou cestu Nicola, který s tím není viditelně nadšen a později vidíme jak tento zázračný nápoj tajně ulívá do trávy. Asi za 4 hodiny dorážíme do 1. výškového tábora ve výšce 3 200 m na okraji sněhového pole. Stavíme stany, odpočíváme, nabíráme vodu a kocháme se výhledy na kopec nad námi. Od této výšky je už na hoře sníh, i když není v souvislé vrstvě (různě velká sněhová pole). Výhodu to má v tom, že lze nabírat vodu (i když v noci a ráno zmrzne). Jdeme brzy spát a v noci nás zastihne bouřka s lijákem.

 

Neděle 20. 6.

Ráno vstáváme tak, abychom v 8 hod. mohli odejít. V pohodě balíme, sušíme stany a připravujeme se na další cestu. Sledujeme 2 turisty při sestupu  po sněhových polích, když k nám dorazí, zjišťujeme, že to jsou Turci, vystupovali na Ararat jinou cestou a vrací se dnes z 2. tábora. Vyrážíme přesně v 8 hod. Ota zůstává pozadu, není mu dobře, několikrát čekáme a asi po 1 hod. je zřejmé, že nemůže pokračovat. Upravujeme plošinku pro postavení stanu,stavíme stan a necháváme Otu asi ve 3 500m ve stanu samotného a ostatní pokračují v cestě. Počasí není dobré, ze všech stran bouří, je zataženo. Asi v 11 hod. nás bouřka dostihne a začne pršet. Rozhodneme se postavit stany a vyčkat. Trochu si zchrupneme a asi po 2 hod., když se bouřka přežene a přestane pršet se rozhodneme pokračovat. Terén proti včerejšku se podstatně zhoršil, střídavě přeskakujeme z kamene na kámen v kamenném moři nebo překonáváme sněhová pole. Výstup je také strmější, přibývá výšky a ubývá kyslíku. Bez průvodce by byla orientace v tomto terénu dost těžká. Dojdeme do výšky asi 4 100 m a Juma po prohlídce terénu rozhodne postavit zde 2. tábor. Jsou zde nějaká upravená místa pro postavení stanů, většinou již ve sněhu. Odtud již je souvislý sníh. Postavíme stany, Ajka se nastěhuje k Lubošovi s Radkem, vaříme ze sněhu trochu polévky a čaje. Většinou jsme v pohodě, zdravotní problémy má hlavně Míra a žaludeční potíže taky Eda.  Výhled dolů je jako z letadla, jsme již asi 2,5 km nad náhorní planinou v okolí Araratu. Máme pěkný výhled také na malý Ararat a samozřejmě prohlížíme trasu výstupu. Počasí je dost nejisté,  oblačno, zima. Domlouváme se s Jumou, že vstane o půlnoci, zjistí počasí a buď půjdeme nahoru, nebo se  vrátíme.

 

Pondělí 21. 6.

Po půlnoci se nic neděje, rochníme se ve stanech a nakonec Juma zjistí situaci a rozhodne, že počasí není dobré na výstup. Domluvíme se, že počkáme do rána a mezi 4. a 5. hodinou rozhodneme definitivně o výstupu nebo sestupu. Po rozednění stále zkoumáme počasí, vrcholky jsou v mracích, kolem se válí mlhy, ale zdá se, že počasí se zlepšuje. Máme velkou touhu dostat se co nejvýš, nažhavený je hlavně Láďa H. Láďové uvaří ještě trochu polévky a nakonec se rozhodneme po dohodě s Jumou, že budeme pokračovat ve výstupu. Nazouváme mačky, bereme jen nejnutnější věci (oblečení a trochu jídla a pití) a asi ve 4,30 vyrážíme. Terén nad táborem č. 2 je hodně strmý a brzy zjišťujeme nedostatek kyslíku, takže postup je pomalý. Vpředu je Láďa H. jako nejstarší účastník (63 let), ostatní se plazí každý jak může. Po 9. hodině se dostáváme na jeden z předvrcholů Araratu do výšky 4 932 m n.m. Kromě Ládi H. jsou všichni dost utahaní. Juma je nervózní, protože nás čeká sestup skoro 3000 výškových metrů a v 16 hod. nás bude čekat náklaďák na odvoz zpátky. Vrchol Araratu je v mracích, počasí není moc jisté. I když jsme všichni moc chtěli na vrchol, s ohledem na všechny okolnosti se rozhodujeme k návratu. Sestup je podstatně rychlejší, Juma nás učí sjíždět po sněhu po zadku s použitím cepínu. Celkem se nám to daří a jsme rychle ve 2. táboře. Balíme stany a všechny věci a v 11 hod. pokračujeme v sestupu. Nepříjemným a nebezpečným terénem (velké volné kameny, sníh)  sestupujeme každý jak umí. K Otovi, který se už částečně vyléčil z chřipky, dorazí první Nicol a sejdeme se všichni v 1. táboře. Krátký odpočinek, trochu pojíme a Juma nás popohání k další cestě. Dojdeme všichni k autu a jen asi s půlhodinovým zpožděním asi v 16,30   odjíždíme stejným autem do Dogubeyazitu. Asi po hodinové jízdě jsme zpátky v našem kempu. Jsme sežehnuti sluncem a někteří neopatrníci(Ajka, Luboš a Eda), kteří nepoužívali stále sluneční brýle, pocítí v noci účinky sluníčka na zánětu očí. Auto je v pořádku, nezbytná hygiena, vaření, pivko. Převládá spokojenost s výletem na Ararat, i když jsme nedošli až na vrchol.

 

Úterý 22. 6.

Vstáváme trochu později než obvykle, Ota vaří gulášovou polévku, balíme věci. Přijde se rozloučit Nicol a srdečně se loučíme taky s naším průvodcem Jumou. Zajedeme se podívat na známý palác Išak Paša Saray. Prohlédneme si jen vstupní bránu a nádvoří a blízké mešity včetně hřbitova. Vracíme se do Dogubeyazitu, tady fotíme dřevěnou maketu Noemovy archy. Zajímá nás, zda je příjezd pod Ararat hlídán vojáky a tak jedeme po trase, kudy jsme před několika dny jeli pod Ararat. Dojedeme až do vesnice na trase z hlavní silnici pod kopec a nikde nenarazíme na žádnou hlídku. Přesvědčujeme se, že přístup na Ararat je vlastně úplně volný, jediný problém je orientace na skutečně obrovské hoře. Fotíme Ararat a vracíme se na silnici a po ní vlevo jedeme až k íránské hranici u města Gürbulak. Jsme na nejvýchodnějším bodě naší cesty. Vracíme se a asi na polovině cesty mezi Dogubeyazitem a Gürbulakem odbočíme vlevo u tureckého ukazatele k místu, kde přistála Noemova archa. Po asi 5 km prašné cesty dojíždíme v úplné pustině k muzeu Noemovy archy. Je zavřeno, ale po chvíli se probudí správce muzea, pustí nás dovnitř a můžeme si prohlédnout a vyfotit místní exponáty. Správce nám ukáže skutečně místo, kde přistála Noemova archa, v terénu je vlastně obtisknut obrys trupu lodi, který viděl a vyfotil také z kosmu americký kosmonaut. Prohlídka velmi zajímavá, jsme rádi, že jsme sem zajeli. Tímto jsme také vyčerpali vlastně všechny cíle naší expedice, které jsme mohli v daném čase stihnout a teď se už musíme vydat na zpáteční cestu. Jedeme tedy stále na západ, zastavíme ve městě Agri, kde si dáme oběd. Blížíme se k pohoří Kačkar, nad kterým se válejí dešťová mračna, která přicházejí od Černého moře. Zastihne nás několik dešťových přeháněk, kromě bouřek na Araratu vlastně první déšť za celý pobyt v Turecku. Přijíždíme do Erzurumu, krátká prohlídka místních památek – mešity, kupujeme mapy a turecké vlaječky. Odjíždíme z města a hledáme bivak, nacházíme dobré místo u potoka na trávě. Vaříme brambory na ohýnku, maso se zelím – výborné. Chladíme v potoku poslední česká piva – pohodový večer.

 

Středa 23.6.

Vyrážíme v 6,45 směr Černé moře. Stoupáme až do sedla ve výšce asi 2000 m. Zastavujeme v městě Bayburt, krátká prohlídka, fotíme staré hradby. Projíždíme kaňonem s mnoha tunely na nové silnici, na řece pod námi je postavena také přehrada. Je zataženo a ještě než dojedeme k moři do městečka Tirebolu, začne pršet. Dojíždíme do Giresunu, přestalo pršet, je dusno. Zastavujeme ve městě a dáme si oběd, prohlídka, nákupy. Pokračujeme stále po pobřeží, odpoledne se počasí zlepšilo a tak zastavujeme u města Bulancak  a dáme si koupačku. Moře ani pláž nejsou moc čisté, ale voda je celkem teplá. Na stráních všude kolem cesty je spousta lískových ořechů. Odbočujeme na vedlejší silničku a hledáme s problémy místo na nocleh. Ujedeme asi 15 km, než najdeme první vhodné místo. V sousedství je nějaké hospodářské stavení, tak  se ptáme domorodců a ti souhlasí. Později nás několikrát někdo z místních navštíví, snažíme se chovat přátelsky, nejsou ale asi zvyklí na takové návštěvníky. Večer přijedou autem nějací mladíci a ti se ještě jednou vrátí s dívčí posilou, která nás ohromí prohlášením ”I am policeman girl, what do you do here?”. Luboš s ní trochu konverzuje a když  řekne, že druhý den ráno odjíždíme do Istanbulu, prohlásí O.K. a odjíždějí.

 

Čtvrtek 24.6.

K snídani si dáme oblíbenou polévku a míchaná vajíčka. Domorodci nás hned po ránu kontrolují, balíme a odjíždíme v 7,15 h. Jedeme po pobřeží až do Samsunu – více jak 300000 obyvatel. Odbočujeme do vnitrozemí a uháníme po silnici směr Istanbul. Města a vesnice se nám tady už tolik nelíbí, je to takové civilizované Turecko, jih a východ byl zajímavější. Po cestě několikrát prší, dojíždíme do města Osmancik. Dáme si oběd, nakupujeme na trhu. Eda, který má delší dobu žaludeční potíže, zažívá krušnou chvilku, když potřebuje strašně nutně na záchod, nakonec to bravurně zvládá uprostřed zdejšího rynku. Je tady hrozné dusno, později se zase zatáhne a občas prší. Ujíždíme stále na západ, občas se zastavíme u pumpy na technickou zastávku a občerstvení (meloun). Ochlazuje se na 16o, nacházíme bivak v lese v místě, kde Turci piknikují – pěkné místo, ale hrozný binec. Při příjezdu prší, za chvíli ale přestane a tak stavíme stany a vaříme na ohýnku večeři.

 

Pátek 25.6.

Odjíždíme v 7,30 stále směr Istanbul. Nadmořská výška klesá a naopak stoupá teplota, je dost vedro. Dáváme si melounovou pauzu, přijíždíme k Marmarskému moři, hustota provozu na silnici stoupá. V 11,15 přejíždíme most přes Bospor do Istanbulu  – jsme zase v Evropě. Celkem bez problémů se dostáváme do centra až k Modré mešitě a zaparkujeme auto. Ota hledá směnárnu a pak vyrážíme prohlédnout si Modrou mešitu a její okolí. Vstupné do mešity Aya Sofia nás odrazuje, Radek navštíví ještě cisternu Yerebatan Saray. Jdeme navštívit Velký bazar a utrácíme turecké liry za suvenýry. Podíváme se ještě na Egyptský bazar (různé koření apod.) a vracíme se k autu. V 17,15 odjíždíme, máme problém odbočit doleva na naši plánovanou trasu, po menším bloudění se dostáváme na dálnici směr Edirne. Vypadá to nejdřív s hustotou provozu nadějně, za chvíli ale Ota vidí před sebou dlouhatánskou frontu stojících aut a tak to zkusíme objet po vedlejších silnicích. Jsme ale bohužel ještě ve velkém Istanbulu a tak nás cesty navedou zpátky směrem k dálnici. Dostaneme se ale do děsné zácpy, na úzké silnici se vytváří v jednom směru až 3 řady aut, dva metry popojedeme a 5 minut stojíme, takže za půl hodiny ujedeme 100 metrů – děs a hrůza. Padne na nás naprostá rezignace, nakonec to vzdáváme, odbočíme ze silnice, koupíme v pekárně chleba a čekáme. Asi ve 22,45 našeho času se silnici uvolňuje a tak jedeme na dálnici. Platíme poplatek za projetý úsek, odbočíme na normální silnici a potmě hledáme místo na nocleh. V polích na nás vyběhnou dvě pořádné dogy, tak se kousek vracíme  a uléháme na cestě mezi obilím a slunečnicemi.

 

Sobota 26.6.

Ráno se budíme mokří od rosy, trochu sušíme, vaříme poslední snídani a balíme. Odjíždíme v 6,55 do Edirne. V Edirne si prohlížíme údajně nejkrásnější mešitu v Turecku Selimiye Camii a přilehlý bazar. Utrácíme poslední liry, největší problémy s nákupy suvenýrů má Ajka, nedaří se jí najít to co by chtěla koupit domů. Odjíždíme na hranici, ještě poslední zastávka na trhu před hranicemi. Máme trochu problémy s přejezdem hranic, odstavují nás bokem a musíme vyndat veškerou bagáž. Nakonec si zběžně prohlédnou 2 baťohy, naložíme vše zpátky a už bez problémů odjíždíme. Tankujeme levnou naftu bez daně a odjíždíme do Bulharska. Po cestě nás samozřejmě staví policajti, protože jsme překročili povolenou rychlost. Naštěstí řídí Míra a když vysvětlí, že je kolega, pokračujeme bez pokuty dál. S krátkými přestávkami na občerstvení jedeme přes Plovdiv, Sofii až na hranici. Tankujeme zase levnou naftu a chvíli čekáme, až se vystřídá služba. Před 20. hod. jsme v republice Srbsko a Černá Hora. Řidiči Ota a Míra se střídají a jedeme nonstop přes Niš, Bělehrad, Novi Sad.

 

Neděle 27.6.

Brzy ráno překračujeme bez problémů v Subotici hranici do Maďarska. Jedeme přes Szekesfehervár směr Bratislava. Projíždíme Slovensko a asi v 9 hodin jsme konečně zase doma v Čechách. Zastavujeme v Hustopečích a dáváme si časný oběd. Přes Brno a Svitavy jedeme do Králík. Na náměstí u Hejtmanských dostáváme malé občerstvení (kafíčko pro řidiče a buchty), loučíme se s Láďou H. a Mírou. V 15 hod. vykládáme Láďu S. na nádraží v Ústí n. O., Ota zaveze ještě Luboše s Radkem do Hylvát a tím celá naše anabáze končí.

Celkem jsme ujeli 8 900 km.

S velkou pomocí Ajčina deníčku sepsal Luboš.

  • KLUB ČESKÝCH TURISTŮ
  • BO CO spol. s.r.o.
  • Dokempu
  • Cyklisté vítáni
  • Kudy z nudy
  • Turistický portál České republiky
  • BOOKING.COM
  • VODÁCKÉ PŮJČOVNY
  • LE DESIGN STUDIO - TVORBA LOGA A GRAFICKÉHO DESIGNU
  • top50
  • top pce
  • top
  • top 50
  • top
  • camp roku 2016